Identita autorů i recenzentů je v Časopise pro právní vědu a praxi zahalena dočasným tajemstvím. Po dobu recenzního řízení ji znají pouze dva lidé

U ústních zkoušek, např. u státnic, někdy zazní slova „to kdyby slyšel profesor N!“ (za N si dosaďte jméno nějaké fakultní autority, obvykle staršího kolegu zkoušejícího).

Při hodnocení vědy a výzkumu našich univerzit se zohledňuje mimo jiné i „společenská relevance“ základního výzkumu. Cílem hodnocení podle tohoto kritéria je posouzení

Při jedné návštěvě Slovenska jsem se setkal se zvláštním slovem. Znělo: „pripišma“. Pripišma by mohla být jógová pozice, meditační technika nebo jméno skřítka z indické pohádky.

Bohuš Tomsa, profesor právní filosofie a mezinárodního práva na UK v Bratislavě a později UK v Praze, uveřejnil v roce 1943(!) v úvodníku časopisu „Právní historie a právní praxe“ obhajobu výuky právní historie na právnických fakultách. Obhajobu sice krátkou, ale jasnou, vášnivou a tak vřelou,

Svět práva a právnických publikací obvykle považujeme za výsostně dospělé území, ve kterém není pro nějaké dětské či dětinské projevy místo. Možná ale stačí jen trochu zpozornět – a najednou ucítíme, kde všude se ke slovu dostává „dětský vzorec“. Mám několik vlastních příkladů.

Jednou z povinností „akademického funkcionáře“ je aktivní účast na promocích. K nim neoddělitelně patří taláry. Nosí je i studenti, tedy ti magisterští a doktorští, bakaláři u nás už chodí ve svém. Když před lety zaměstnanec Krajského soudu v Brně dával do čistírny (soudcovské) taláry, napsala