Bolest

Setkání se silnou emoční bolestí může být ochromující: toto už není bolest, kterou si můžeme romantizovat a vystavit na poličku úspěchů s cedulkou „co tě nezabije, to tě posílí“. Sevření je najednou krutě opravdové, veškeré dosavadní bolesti se jeví jako bolístky.

Do toho přichází ohromení a pocit nespravedlnosti: my jen přišli na maškarní v převleku za čerta a najednou nás spaluje oheň určený samotnému ďáblovi.

A druhý oheň plane zevnitř, z naší hrudi, a je fyzicky k neunesení, i když jej vydatně zhášíme slzami. Sestupujeme níž a níž, když už myslíme, že jsme dosáhli dna, to se znovu propadne a my spadneme do ještě hlubší etáže vlastního pekla. Kdyby to šlo, rozrazíme si prsty žebra a vyrveme tu rozžhavenou žiletku, která se tam vevnitř pomalu otáčí a současně řeže i spaluje.

Jenže to nejde, protože stále nevidíme, že si to děláme sami. Mysl neumí opustit minulost. Ovládá ji funkce "uložit jako..." - bolest tak lze kdykoliv aktualizovat tím, že si v sobě vyvoláme její zdroj či obraz a starou bolestivou emoci si uložíme jako novou. Točíme se v kruhu a ten nemá konec.

A tak se raději chytáme nejbližšího tišícího prostředku, který je k dispozici… alkoholu, drog, sexu, náruče skupiny nebo prvního, který byl ochoten se nechat od nás popálit …Nebo hledáme spásu ve svém myšlení, které má tolik zbytečných vysvětlení - a vděčně pro nás vytvoří nejrůznější hypotézy a konstrukce (mezi oblíbené patří, že "to celé má být lekcí, kterou nezbývá než přijmout").

Všechny ty únikové, tlumící nebo intelektualizační strategie mají jedno společné. Fungují jen chvíli a bolest překryjí jen dočasně – asi jako když oheň, který hoří uprostřed pokoje, na chvíli přikryjeme novinami. Pro svůj starý svět získáme jen krátký odklad, plameny jej brzy pozřou ...a my zjistíme, že to záchranné lano nahoře nikdo nedrží.

Emoční bolesti se nikdy nevyhneme. Neuhne nám, ale ani neuteče, trpělivě na nás čeká na jediné cestě, která vede z vězení bývalých jistot a závislostí. Pojďme k té agonii a nesnažme se jí uniknout: směřujeme-li ke slunci spalováni na popel, na nějakém tom dalším kilometru už nesejde.

Emoční bolest je ten nejspolehlivější a nejtrvalejší inkoust, kterým do sebe zapisujeme svá poučení a lekce. V bolesti tetujeme své duše i duše svých blízkých a tyto zápisky vydrží staletí.