Stává se, že jsme adresátem naléhavé prosby či žádosti, které nemůžeme vyhovět. Někdo po nás zoufale žádá něco, co není v našich silách, jde mimo naši kompetenci anebo úplně překračuje hranice možného. Autor prosby to často ví či alespoň tuší. Povaha jeho žádosti je proto tichá a nenásilná; nežádá si okamžitou odpověď.
Zoufalství, kterému nemůžeme pomoci, nás bolestně konfrontuje. Spoluprožívat beznaděj prosby je nepříjemné. Naděje je bdělý sen (Aristoteles) a my nechceme být budíčkem; nechceme převrhnout pohár naděje, ze kterého se ten druhý dychtivě opíjí až do milosrdných mdlob.
Moudří této konfrontaci čelí jasným a rychlým odmítnutím. Vědí přitom, že v jejich ne, jež probouzí bdělého spáče, je ukrytý dar: prosebník odchází s tím, že zde již vykonal, co bylo v jeho silách. Tento efekt parodicky vystihuje postava dveřníka z Kafkova Procesu, který nabízený úplatek přebírá se slovy, „přijímám to jen proto, abys nemyslel, žes něco opomenul“.
Ti, kteří unikají nepříjemným pocitům ze svého odmítnutí, a reagují slovy jako „zjistím, co v té věci mohu udělat“, po kterých už nepřijde nic, poskytují útěchu z neexistujících světů. Neumí se ochránit jinak než pasivitou a vyhýbavostí. Jejich slabost a neochota říci jasné ne je falešnou ukolébavkou.
Prosebníka mění v žebráka snícího o výhře v loterii, jež nemá slosování.
A my, diváci a komentátoři cizích příběhů, přes to všechno tušíme, že naděje je opeřenec, který se usadí v duši a zpívá melodii beze slov a nikdy nepřestane... (Emily Dickinson)
----
Fotka od Couleur z Pixabay a Sáry z Brna.
