Co je a není „kodex chování“ v zákoně na ochranu spotřebitele?

Zákon o ochraně spotřebitele^[1] na dvou místech zmiňuje kodexy chování; v obou případech tak činí v kontextu klamavých nekalých obchodních praktik. V  § 5 odst. 3 stanoví, že se obchodní praktika považuje (za splnění dalších podmínek) za klamavou, pokud zahrnuje „nedodržení jednoznačného závazku obsaženého v kodexu chování, k jehož dodržování se prodávající prokazatelně zavázal“. Podle Přílohy I zákona je dále obchodní praktika vždy klamavá v případě, že prodávající „prohlašuje, že se zavázal dodržovat určitá pravidla chování (kodex chování) nebo že tato pravidla chování byla schválena určitým subjektem, ačkoli tomu tak není“. Ve svém příspěvku se pokusím vymezit, na jaké „kodexy“ citované zákazy dopadají.

1. „Kodex“ jako nástroj samoregulace

Samoregulační nástroje založené na dobrovolné akceptaci^[2] standardů chování a jiných etických postupů nemají v ČR tradici jako např. ve Velké Británii, USA^[3] či Itálii. Vlivem zahraniční inspirace^[4] se některé mechanismy mimoprávní regulace postupně prosazují i u nás^[5]. V řadě případů dokonce využívá (a tím i podněcuje nebo podporuje) samoregulační nástroje i právní úprava^[6]. Standardním nástrojem samoregulace a jejím vizuálním vyjádřením je přitom „kodex“ – sada veřejně dostupných pravidel, kterým se adresáti (obvykle dobrovolně) podřizují.

Podle adresáta můžeme rozlišovat individuální (podnikové) kodexy a kodexy kolektivní. Podnikové kodexy jsou obvykle přijímány v rámci programů compliance a corporate social responsibility^[7], a u nás jsou již (alespoň u velkých korporací a dceřiných společností zahraničních matek) standardem. Úspěch ale slaví i kodexy kolektivní. Řada zájmových spolků a jiných právnických osob hájících zájmy členů určitého odvětví vydává pro své vlastní členy či společníky obecnější kodexy „žádoucího chování“, „etické kodexy“ či „Code of Conduct“.

Pravidla mohou materiálně směřovat „dovnitř“, tj. k interní agendě svého tvůrce. Tak je tomu např. u vnitropodnikového kodexu týkajícího se pracovněprávních vztahů nebo ekologického výrobního postupu. Stejný limit si lze představit i u kolektivního kodexu: i ten může dopadat jen na vztahy mezi členy daného společenství navzájem (upravuje např. zákaz přetahování zaměstnanců).

V obou případech ale pravidla mohou „směřovat ven“. Podnikové i kolektivní kodexy mohou typicky upravovat vztahy se zákazníky (reklamační postupy, informační povinnosti nad rámec zákona) či zavádět sofistikované kontrolní mechanismy při kontraktaci s potenciálně problémovými dodavateli (např. u zboží s podezřením na podíl dětské práce).

2. Marketingový význam kodexů

S tím, jak roste povědomí zákazníků o obsahu a funkci „kodexů“, roste i jejich role v marketingových komunikacích. Ruku v ruce s tím jde riziko, že údaje o „příslušnosti“ k určitému kodexu prezentované v reklamních sděleních budou zavádějící.

Veřejnosti mohou být např. předkládány nepravdivé či klamavé údaje o podřízení se určitému konkrétnímu kodexu. Anebo soutěžitel „zákaznicky atraktivní“ kodex sice akceptuje (a veřejně se tímto závazkem i patřičně „pochlubí“ ve stylu německého přísloví „Tue Gutes und rede darüber“^[8]), ale pak jeho pravidla nedodržuje, protože není ochoten snášet zvýšené náklady, typicky u ekologických postupů („Greenwashing“). Další a určitě ne poslední^[9] nekalé jednání může spočívat v prezentaci vlastního „podnikového kodexu“ jako kodexu aprobovaného respektovanou autoritou, případně orgánem veřejné moci, třebaže žádné takové schválení nebylo uděleno.

Přijetí renomovaného kodexu bude určitou částí zákazníků vnímáno jako důležitá a relevantní vlastnost, která odliší produkt či službu podnikatele od konkurence. V očích evropských zákazníků mohou být zvláště atraktivní např. ty sady pravidel, které se týkají ochrany životního prostředí nebo se snaží potírat dětskou práci či korupci, případně prosadit zásady Fair Trade.

Šíření nepravdivých údajů o přináležitosti k zákaznicky atraktivnímu kodexu má způsobilost oklamat zákazníky a nekale ovlivnit jejich rozhodování a nákupní chování. Potenciálně škodí jiným soutěžitelům z branže, kteří postupují v souladu s kodexem a nesou zvýšené náklady s tím spojené^[10].

V konečných důsledcích klamavé údaje o kodexech škodí samoregulaci jako takové: s každým (odhaleným) nekalým jednáním v souvislosti s kodexem klesá jejich kredibilita v očích zákazníků a snižuje se tak i pravděpodobnost jejich akceptace dalšími podnikateli v odvětví.  

3. Směrnice o nekalých obchodních praktikách a její transpozice do českého práva

Na klamavostní potenciál kodexů (resp. údajů o nich) je pamatováno v komunitární úpravě, konkrétně ve směrnici o nekalých obchodních praktikách^[11] (dále jen „směrnice“).

Z bodu 20 jejího recitálu se podává následující úvaha o významu a účelech kodexů: „Je vhodné stanovit úlohu kodexu chování, který obchodníkům umožní účinně uplatňovat zásady této směrnice v konkrétních hospodářských oblastech. Existují-li v určitém odvětví zvláštní závazné požadavky upravující chování obchodníků, je vhodné, aby rovněž zahrnovaly požadavky na náležitou profesionální péči v daném odvětví. Kontrola vykonávaná držiteli kodexu na vnitrostátní úrovni nebo úrovni Společenství zaměřená na potírání nekalých obchodních praktik může zamezit podávání návrhů na zahájení správního nebo soudního řízení, a proto je třeba ji podporovat. Pro dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele by spotřebitelské organizace mohly být informovány a zapojeny do vypracování kodexů chování“.

Požadavky směrnice^[12] byly (resp. měly být) do českého práva transponovány v rámci ustanovení zákona o ochraně spotřebitele o nekalých obchodních praktikách. České právo tedy zvolilo transpozici předpisem veřejného práva, což neodpovídá např. německému řešení, které nekalé obchodní praktiky upravuje v rámci zákona proti nekalé soutěži (UWG). Jak uvidíme níže, přenos požadavků směrnice do českého práva přitom není úplný; některá ustanovení směrnice, a to i zcela klíčová (mj. právě definiční ustanovení o kodexu), nebyla do českého práva vůbec transponována (což ale, jak uvidíme níže, nemusí být vůbec na škodu).

Transpoziční nedostatky lze překlenout eurokonformním výkladem. Porušení pravidel o nekalých obchodních praktikách je ovšem stíháno veřejnoprávními sankcemi, což přirozeně limituje možnosti extenzivního výkladu předpisu.

Navíc se projevují důsledky každé parciální regulace. Problematika samoregulačních kodexů je daleko širší a přesahuje hraniční území nekalých obchodních praktik a obecně vztahů B2C. Rezortní vazba na oblast nekalých obchodních praktik dává na první pohled smysl a jeví se jako účelná. Ostatně byla to právě směrnice o nekalých obchodních praktikách, která k regulaci vedla: navíc platí, že většina nekalých postupů v souvislosti s kodexy reálně bude spadat do sféry B2C.

Na druhou stranu platí, že klamavostní potenciál údajů šířených o kodexech se zdaleka nevyčerpává jen ve sděleních vůči spotřebiteli. Kodexy mají relevanci i pro vztahy v režimu B2B. Některé závadné postupy tak zůstanou zcela mimo regulaci OchrSpotř, byť ta si může ponechat svůj význam nepřímo. „Kodexy v režimu B2B“ a marketingové komunikace s nimi spojené totiž budeme testovat generální klauzulí nekalé soutěže (§ 2976 odst. 1 OZ), přičemž určitým hodnotovým vodítkem^[13] nám může být právě „spotřebitelská“ úprava nekalých obchodních praktik.

4. Definice kodexu

Explicitní definice „kodexu“ v našem právu chybí. Text „určitá pravidla chování (kodex chování)“ v Příloze 1 OchrSpotř lze stěží považovat za definici, která by naplňovala požadavky čl. 2 písm. g) směrnice. Jde spíše o nezdařený obecný opis vlastností pravidel „kodexu“, protože atributy „určitých pravidel chování“ naplní cum grano salis i výpůjční řád knihovny, statut vesnické výstavy vín nebo pravidla Palahniukova Klubu rváčů. Navíc (a připusťme, že v tom byl zákonodárce konsekventní), ani druhé, pomocné definiční pravidlo, které se týká tzv. „držitele kodexu“, nebylo do našeho práva převzato.

Směrnice kodex vymezuje, byť si při tom udržuje vysokou míru obecnosti. Definici tvoří formální atributy (původ kodexu) i znaky materiální (obsah pravidel). Kodexem se dle směrnice rozumí „dohoda nebo soubor pravidel, který není uložen právním nebo správním předpisem členského státu a který vymezuje chování obchodníků, kteří se zaváží k jeho dodržování, v souvislosti s jednou nebo více obchodními praktikami nebo odvětvími podnikání“.

Transpoziční předpis (§ 5 a Příloha I OchrSpotř) tuto definici nepřejímá, což nám ušetří výklady ne zcela jasného ustanovení z evropské předlohy a navíc nám dává prostor pro funkční výklad, který může překlenout její relativně rigidní pojetí^[14]. Z citovaných ustanovení OchrSpotř se v kontextu evropské směrnice vynořují nejasné znaky „kodexu“, které je potřeba podrobit detailnější analýze.

1. Základ pravidel chování

Kodex je sadou pravidel chování, jež jsou stanovena nikoliv zákonem, ale smlouvou či třetí osobou v rámci heteronymní „normotvorby“ (zpravidla zájmovým spolkem či obdobnou entitou, jehož jsou adresáti členem). Je přitom nerozhodné, že kodex je zčásti tvořen přepisem zákonné úpravy. Ostatně „inspirace“ tohoto typu je nešvarem, se kterým se u kodexů setkáme velmi často.

„Kodex“ může být vytvořen přímo soutěžitelem, podobně jako se obvykle tvoří obchodní podmínky. Stvořit jej může ujednání stran: např. podnikatelé se shodnou na určitých etických pravidlech chování k zákazníkům a smluvně se je zaváží dodržovat^[15]. V praxi ale bude přímý smluvní základ kodexů spíše výjimkou.

Většinou (byť má i tento způsob má v základu smlouvu) budou příslušná pravidla adresátům formulována v rámci členství v určité korporaci. Formálně pak půjde o rozhodnutí zájmového sdružení, spolku či jiné právnické osoby, která kodex vydává zpravidla^[16] jako závazný pokyn pro své členy pod sankcí vyloučení.

Čtvrtou možnost představuje kodex vytvořený jiným subjektem; původ pravidel je tedy v tomto případě heteronomní. Kodex vytvoří např. NGO či respektovaná mezinárodní organizace^[17], které je poté podnikatelské sféře nabízí jako marketingově „zajímavý“ standard hodný následování. Materiální úprava je v těchto případech obvykle motivovaná „nesoutěžně“, např. ochranou životního prostředí či ochranou lidských práv. I tento mechanismus může předpokládat nějaké „sankce“ (např. odebrání certifikátu o souladu s daným kodexem).

Samozřejmě nelze vyloučit existenci kodexu zaměřeného přímo na soutěžní chování podnikatelů, který jako fakultativní model k všeobecnému „využití“ vytvoří spotřebitelský spolek či dokonce orgán veřejné moci (např. pravidla obchodu online, ADR apod.).

„Závazek“ dodržovat kodex nutně neznamená, že při porušení kodexu hrozí podnikateli nějaké účinné sankce^[18], kodexem budou koneckonců i pravidla, která si uložil sám, ale navenek deklaroval, že se jich bude držet. Sankce bude pravidlem u dalších podob kodexu: zejména u smluvně založeného kodexu a také u většiny kolektivních kodexů. Pokud např. podnikatel vstoupí do určitého spolku založeného za účelem ochrany soutěžitelů a tento spolek vydává kodex pod sankcí vyloučení, je právě toto vyloučení sankcí prokazující „závaznost kodexu“. Birk^[19] v této souvislosti hovoří o „sociálním závazku“.

Z uvedeného členění ovšem neplynou žádné konsekvence pro definici kodexu v českém právu. Zákonná úprava nerozlišuje kodexy dle svého „zdroje“. Konkrétní původ/ce pravidla (tj. otázka, o kterou z předchozích čtyř variant jde) je pro naplnění definičního znaku kodexu dle naší úpravy irelevantní. Formální „závaznost“ kodexu se sice vyžaduje v § 5 odst. 3 OchrSpotř, tento atribut však nelze chápat tak, že by po nedodržení kodexu následovaly vždy účinné sankce^[20].

1. Administrátor kodexu

Směrnice kodex definuje nepřímo i skrze atribut tzv. „držitele“. Tím je „subjekt, včetně obchodníka nebo skupiny obchodníků, který odpovídá za vypracování a revizi kodexu chování nebo za dohled nad jeho dodržováním těmi, kdo se jím zavázali řídit“.

Pojem „držitel“ není dvakrát šťastný, protože vyvolává zavádějící asociace s věcnými právy; lepší by patrně byl termín „administrátor kodexu“ nebo „správce kodexu“. Německý překlad směrnice zná namísto toho pojem „Urheber“ (původce), což je stejně matoucí překlad, jako ten náš, protože indikuje autorskoprávní aspekty kodexů^[21], které pro účely regulace nekalých obchodních praktik ale v zásadě nejsou vůbec rozhodné (kodex nemusí naplňovat atributy autorského díla).

Potíže s překladem „držitele“ nakonec oba právní řády vyřešily jednoduše – tím, že ho do vnitrostátního práva nepřevzaly. České i německé právo „držitele kodexu“, který je odpovědný za obsah, revizi a dohled nad dodržováním pravidel kodexu vůbec neznají. Důvodová zpráva k německému UWG to vysvětluje tak, že k transpozici pojmu „držitel kodexu“ nebyl žádný věcný důvod. Většinou bude „držitelem kodexu“ zájmová entita (zájmová sdružení právnických osob^[22], zájmové spolky, asociace, unie či jiné obdobné organizace), které v rámci samoregulace vydávají pravidla chování adresovaná svým členům.

              Můžeme tak vyjít z toho, že kodex má vždy svého „správce“ či „administrátora“, který kodex vypracoval a připravuje jeho případné revize. Současně může plnit i roli dohledu nad dodržováním stanovených norem.

Český OchrSpotř sice pojem „držitele“ kodexu nezná, je však otázka, zda jde o transpoziční nedostatek. Z povahy věci plyne, že každý kodex jako soubor pravidel má svého „autora“, jenž může text revidovat, změnit či zrušit. Pravidla se nesepisují spontánně; nejsou výsledkem anonymního „automatického psaní“ neviditelnou rukou vedenou kolektivním nevědomím. I když míří na větší počet adresátů z odvětví a blíží se tak obchodním zvyklostem (memoruje standardy obecně dodržované v daném odvětví^[23]), je nutné, aby je někdo sepsal a petrifikoval jak pro širší okolí (adresáty pravidel i zákazníky), tak pro budoucnost. Stejně tak je zřejmé, že v některých případech tento „autor“ má i kvazidohledová oprávnění (to se týká většiny „kolektivních“ kodexů).

Shrnuto: pro českou legální definici „kodexů chování“ je nerozhodné, že právní úprava neprovedla transpozici ustanovení směrnice o „držiteli“ kodexu. Existence tohoto „administrátora“ je přirozeným věcným požadavkem (resp. technickým předpokladem) každého kodexu. Po právu tak není součástí legální definice, neboť jde o materiální samozřejmost.

1. Relevance pro obchodní praktiky

Vlivem evropské úpravy je české řešení „kodexů“ rezortní a stranou zůstávají ty kodexy, které se realizují mimo vztazhy B2C.

Česká regulace „kodexů“ míří na dvě nežádoucí skupiny případů. U první z nich je podstatou nedodržení kodexu, třebaže se podnikatel zavázal k opaku. Druhá skupina případů má základ v klamavém (nepravdivé) prohlášení podnikatele o kodexu (jde o praktiku zařazenou do černé listiny)^[24].  

V obou dvou případech jde o příklady nekalých obchodních praktik, které jsou vymezeny obecně jako chování podnikatele „spočívající v konání, opomenutí, prohlášení, obchodním sdělení včetně reklamy a uvedení na trh související s propagací, prodejem nebo dodáním výrobku nebo služby spotřebiteli“^[25]. V zásadě tak platí, že pokud se kodex týká postupů, které nesouvisí s propagací, prodejem nebo dodáním výrobků, nejde o kodex chování, který by spadal pod OchrSpotř^[26].

Zakotvením v „areálu“ nekalých obchodních praktik tak z dosahu právní úpravy „unikají“ kodexy, které (ani nepřímo) nesouvisí s prodejem či službami podnikatele spotřebiteli. Úprava se tedy nevztahuje na vnitropodnikové kodexy, které upravují interní záležitosti podnikatele či programy compliance, kodexy pracovněprávní či Kodexy Corporate Governance.^[27] Na druhou stranu je vazba na ekonomické chování spotřebitele relativně volná; i primárně „nesoutěžní kodexy“ mohou získat soutěžní relevanci reflexně - k tomu srov. písm. e).

1. Dobrovolně převzatá pravidla

Z § 5 OchrSpotř i z formulace „černé listiny“ plyne, že úprava dopadá výslovně na kodexy, které podnikatel adoptoval dobrovolně (srov. text „k jehož dodržování se prodávající prokazatelně zavázal“ v § 5 či text „se zavázal dodržovat určitá pravidla chování“ v úvodu černé listiny).

Na „povinné“ kodexy se tak regulace v zásadě nevztahuje. Odpadají tím „kodexy“ typu stavovských profesních předpisů, u kterých je náprava dosahována obvykle v rámci příslušné zájmové samosprávy.

Tento závěr ovšem nevylučuje, že by jako nekalá obchodní praktika nemohlo být kvalifikováno i šíření informaci o „obligatorních“ kodexech dle § 4 OchrSpotř. Rovněž tak lze uvažovat o tom, že dané jednání bude kvalifikováno jako nekalá soutěž na základě generální klauzule proti nekalé soutěži.  

1. Kodex se dotýká zájmů spotřebitele v širším kontextu

Pokud kodexy chování upravují postupy týkající se přímo postavení spotřebitelů (informační povinnosti, kontraktační mechanismus, rozšíření možností odstoupení od smlouvy, reklamační řízení apod.) nevznikají žádné spory o tom, že jde o pravidla, na které dopadá směrnice o nekalých obchodních praktikách, resp. český transpoziční předpis.

Otázky však vyvolávají kodexy, jejichž regulatorní cíle nejsou primárně soutěžní a zaměřující se na ochranu jiných hodnot než řádného fungování hospodářské soutěže. Hospodářské soutěže se mohou dotýkat jen nepřímo a reflexně, ačkoliv jsou primárně nesoutěžní povahy – jde např. o již zmíněné kodexy protikorupční, ekologické nebo zaměřené na boj proti dětské práci nebo kodex Fair Trade.

Zužující přístup stojí na stanovisku, že pro koncept „kodexu“ je krom formálních atributů, nutný také specifický obsah, materiální kvalita. Sama směrnice v bodu 6 své preambule, zdůrazňuje, že úprava má chránit „ekonomické zájmy spotřebitelů“, a tím nepřímo „ekonomické zájmy oprávněných soutěžitelů“. Z toho by bylo při povrchním čtení možné dovodit, že direktiva se týká v zásadě jen těch kodexů (či jejích) částí, které mají přímý význam pro ekonomické zájmy spotřebitelů či (reflexně) ekonomické zájmy oprávněných soutěžitelů. Přesto tento závěr nepovažuji za obhajitelný.

Mám za to, že pro kvalifikaci kodexu je jeho primární obsah (a cíle) v zásadě neutrální. Rozhoduje pouze to, zda je kodex (z jakýchkoliv) důvodů využitelný v hospodářské soutěži tím, že může ovlivnit spotřebitelovo chování. Mezi „kodexy“ ve smyslu § 5 OchrSpotř nebo černé listiny podle mého spadají i díla, jejichž cílem je boj proti korupci, praní špinavých peněz či dětské práci, jakož i kodexy vyžadující vyšší ekologické standardy výroby a prodeje či prosazující rovnost pohlaví. Tyto kodexy mají i přes nesoutěžní primární cíl zpravidla svůj sekundární „soutěžní“ efekt, protože ovlivní či mohou ovlivnit ekonomické chování spotřebitelů.

5. Závěry

V příspěvku jsem se pokusil o bližší charakteristiku „kodexů chování“, které pro své vlastní účely vymezuje zákon o ochraně spotřebitele a které mají svůj základ v požadavcích směrnice o nekalých obchodních praktikách. Vzhledem k tomu, že naše úprava nepřevzala ani jedno ze dvou definičních ustanovení této direktivy, je třeba znaky kodexu vymezit (i s použitím k eurokonformního výkladu) doktrinálně.

Pro „kodex chování“ v černé listině (Příloha č. 1 OchrSpotř, jakož i § 5 odst. 3 stejného předpisu) není podle mého názoru významný způsob, jakým byly sady pravidel vytvořeny. Zdroj pravidel může být v homonymní (vlastní kodex) i heteronomní normotvorbě (kodex pro druhé). Původ pravidel může být čistě smluvní, ale stejně tak je mohly vytvořit právnické osoby sdružující soutěžitele či dokonce třetí strany bez zvláštního vztahu k adresátům (spotřebitelská sdružení, NGO).

Důležité je však v každém případě, aby na sebe dané subjekty pravidla kodexu vztáhly dobrovolně. Na kodexy „povinné“ (připravené např. v rámci komor s povinnými členstvím) se explicitní úprava nevztahuje, což potvrzuje i dikce obou ustanovení OchrSpotř, která se kodexů týkají. Tím na první pohled odpadají „kodexy“ s kvalitou stavovských profesních předpisů, u kterých je náprava dosahována obvykle v rámci příslušné zájmové samosprávy. Ani u obligatorních kodexů však není vyloučena aplikace obecných ustanovení o nekalých obchodních podmínkách (generální klauzule) či kvalifikace daného jednání jako formy nekalé soutěže.

Vzhledem k regulaci kodexů v souvislosti s problematikou nekalých obchodních praktik, je dále třeba, aby kodexy měly relevanci pro obchodní praktiky podnikatelů a alespoň reflexivně se dotýkaly zájmů spotřebitelů. Mezi „kodexy“ ve smyslu OchrSpotř tak většinou spadají i ta díla, jejichž cílem je boj proti korupci, praní špinavých peněz či dětské práci, jakož i kodexy vyžadující vyšší ekologické standardy výroby a prodeje, prosazující rovnost pohlaví či zásady Fair Trade. Pokud tato nesoutěžně orientovaná pravidla mají svůj sekundární „soutěžní“ efekt, tj. reálně ovlivní ekonomické chování spotřebitelů, půjde o „kodex“, na který dopadá explicitní právní úprava v OchrSpotř.

---------------------

^[1] Zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů; dále jen „OchrSpotř“.

^[2] V tomto příspěvku se budu věnovat zejména těm kodexům pravidel, které byly přijaty dobrovolně. Stranou mé pozornosti – pokud nebude uvedeno jinak - proto v zásadě zůstanou „povinné kodexy“ schvalované v rámci zájmové samosprávy (profesní vnitřní předpisy apod.).

^[3] Blíže Heyd, F. M. Werbeselbstkontrolle. Ein Vergleich der freiwilligen Selbstkontrolle in den USA und Deutschland. Mnichov: VS Verlag. 2010, s. 206.

^[4] Stinnou a nečekanou stranou úspěchu „Code of Conduct“ jsou i specifické „kolize kodexů“ mezi smluvními partnery, kteří se řídí konfliktními kodexy chování (týká se to zejména antikorupčních pravidel). Vznikají tak konstelace ne nepodobné těm, které řešíme u kolize obchodních podmínek. Dle Tabbert, H. Herausforderungen beim Aufeinadertreffen von Verhaltenskodizes bei der Geschäftsanbahnung. Corporate Compliance Zeitschrift. 2017, s. 225.

^[5] Namátkou lze uvést např. Etický kodex Svazu průmyslu a obchodu (dostupný zde: https://www.spcr.cz/files/e_kodex.pdf ), Etický kodex Asociace hotelů a restaurací ČR (dostupný zde: https://www.ahrcr.cz/eticky-kodex/) Etický kodex asociace osobního prodeje (dostupný zde: https://www.osobniprodej.cz/klicove-funkce/51047905/eticky_kodex_aop_10_2018_1_1.pdf).

^[6] Příkladem může být zavedení pravidla comply or explain rule při regulaci kapitálového trhu: vybraným regulovaným subjekty, které se nepodřídily stanoveným kodexům, je uložena povinnost uvést důvody této rezervace - srov. např. § 4b písm. c), § 118 odst. 4 a 6 či § 127l  zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

^[7] Blíže Birk, A. Corporate Responsibility, unternehmerische Selbsverplichtungen und unlauterer Wettbewerb. GRUR, 2011, s. 196.

^[8] Birk, A. Corporate Resonsibility, unternehmerische Selbstverpflichtung und unlauterer Wettbewerb, GRUR, 2011, s. 196.

^[9] Jednou z otázek, která je v souvislosti s kodexy diskutována, se týká případů, kdy je obsah kodexu v rozporu s kogentní či dispozitivní úpravou a je zde tedy riziko, že soft law začne podrývat zákonnou úpravu. Tuto otázku řeší částečně (a alibisticky) směrnice o klamavé a srovnávací reklamě: přenechává tuto agendu členským zemím.

^[10] Akceptace kodexu např. sebou nese nutnost zavedení dražších ekologických výrobních postupů či sofistikovaných kontrolních mechanismů v odběratelských řetězcích se zahraničními dodavateli.

^[11] Směrnice evropského parlamentu a rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004.

^[12] Ve vlastním textu směrnice jsou kodexy zmíněny na více místech: čl. 2 písm. f) a g) přináší definici kodexu a tzv. držitele kodexu; čl. 6 odst. 2 písm. b) vymezuje zakázaná klamavá sdělení, která operují s údaji o kodexu;  čl. 11 odst. 1 pododdíl 4 a čl. 10 míří na řešení problematických údajů v kodexech; čl. 17 upravuje apel na informování spotřebitelů o existenci kodexu; čl. 1 a 3 Přílohy I Směrnice upravuje šíření informací o kodexu v rámci „black listu“ zakázaných klamavých praktik.

^[13] V rámci B2B vztahů bychom neměli být „přísnější“ než u vztahů podřízených regulaci nekalých obchodních praktik. Řešení generované spotřebitelským právem lze tedy intuitivně považovat za „regulatorní strop“, nemá-li dojít k paradoxní situaci, že profesionály (podnikatele)) budeme chránit ve větší míře než spotřebitele. 

^[14] Která přitom umožňuje v rámci harmonizace zachovat či zavést přísnější právní úpravu (srov. čl. 16 Preambule).

^[15] Stranou mé pozornosti zůstává otázka klasifikace takových dohod jako dohod narušujících soutěž dle § 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže.

^[16] Nelze ale vyloučit, že zvolená pravidla předloží členům s tím, že jejich přijetí není obligatorní.

^[17] Vyloučena samozřejmě není ani (fyzická) osoba, která je autoritou v daném odvětví a svými „dobrovolnými pravidly“ doslova „strhne“ účastníky k trhu k následování.

^[18] Opačně v německém právu Birk, A. Corporate Responsibility, unternehmerische Selbsverplichtungen und unlauterer Wettbewerb. GRUR, 2011, s. 200.

^[19] Op. cit. s. 200.

^[20] Jak plyne z černé listiny, nekalé (klamavé) obchodní praktiky se dopustí mj. podnikatel, který nepravdivě „prohlašuje, že se zavázal dodržovat určitá pravidla chování (kodex chování). Úprava tak míří i na situace, kdy se podnikatel žádnému kodexu nepodřídil a „jenom“ se tak prezentuje navenek. Závazek dodržovat kodex je na druhou stranu vyžadován u obecné klamavé praktiky dle § 5 odst. 3 OchrSpotř.

^[21] Alexander, Ch. Verhaltenskodizes im europäischen und deutschen Lauterkeitsrecht. GRUR International, 2012, s. 967.

^[22] Srov. § 3051 ObčZ.

^[23] Které může být, byť s limity (srov. např. rozhodnutí BGH ze dne 9.9. 2010, sp. Zn. I ZR 157/08) indicií nekalosti.

^[24] Srov. § 5 OchrSpotř a Přílohu I.

^[25] Srov. § 2 odst. 1 písm. o) OchrSpotř.

^[26] Obdobně v německém právu Alexander, Ch. Verhaltenskodizes im europäischen und deutschen Lauterkeitsrecht. GRUR International, 2012, s. 967.

^[27] V českém prostředí půjde o Kodex řízení a správy společností (2018). Kodex v s účinností od 1. ledna 2019 a nahradil původní a již obsoletní verzi z roku 2004. Má vycházet z revidovaných Principů správy a řízení společností vydaných OECD v roce 2015 s přihlédnutím k českému právnímu prostředí a bankovním regulacím.

 Fotka od Gerd Altmann z Pixabay. 

Příspěvek byl publikován zde: KOTÁSEK, Josef. Co je a není "kodex chování" v zákoně na ochranu spotřebitele? In Ronovská, K., Havel, B., Lavický P. Ronovská, K. Havel, B. Lavický, P. a kol. Pocta prof. Janu Hurdíkovi k 70. narozeninám. Základní otázka života práv a vůbec…! 1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita, 2021. s. 661-672, 13 s.

Sborník je volně dostupný zde: https://science.law.muni.cz/knihy/monografie/ronovska-pocta-hurdikovi.pdf