WATZLAWICK, P. Všechno dobré je k něčemu zlé

„Všechno dobré je k něčemu zlé“ je knížečka brilantních esejů, které navazují na asi známější knihu „Úvod do neštěstí“. Kdyby Kurt Vonnegut nebyl spisovatelem, ale „jen" píšícím terapeutem, napsal by asi něco jako tuto sbírku: krátké statě jsou směsí z hořkého pobavení, skepse, staré dobré rakouské ironie a… tichého humanismu.

A to vše (spoiler alert!) s famózním a dechberoucím samádhi pro trpělivého čtenáře na konec (omlouvám se za to pojmenování toho, čím končí definitivně každé pátrání po smyslu a jménu - najdete jej úplně na závěr i tady - viz poslední citát ze str. 92).

Vyplatí se nepřeskočit předmluvu. Autor v ní zavádí klíčový a mnohokrát opakovaný novotvar patend. Rozumí jím zpupné, arogantní řešení, které si nárokuje status univerzální pravdy a dobra, jež je třeba vnutit omezenému lidstvu. Patend je svým způsobem plná moc k páchání násilí na svých bližních pro jejich vlastní dobro, mechanismus extrému, který v sobě skrývá svůj protiklad, třebaže se převléká za „nekompromisní usilování o nejvyšší dobro – ať je to jistota, vlast, mír, svoboda, štěstí (str. 32).

V předmluvě autor také uvádí na scénu Hekaté, zde jako šéfku čarodějnic z Macbetha. Ty svým našeptáváním přivedou každého „šťastlivce“, který je utvrzován v sebevědomí jejich patendovanou věštbou, do neodvratné záhuby. Více jedné a té samé pravdy ani jinak končit nemůže.

Watzlawick také identifikuje zdroj paradigmatu všech „patendů“ – manichejské učení o dobru a zlu, jež nevidí jiné řešení, než „dobře“ a „špatně“ (str. 25). Tertium non datur u Watzlawicka neplatí – a taky nám ukazuje na anekdoticky podaných historických případech, jak se ona zdánlivě neexistující třetí cesta vynoří ze spleti osudu. Nemá to jednoduché, neboť „žije ve stínu zdravého lidského rozumu, pro který se svět jasně a spolehlivě rozpadá na nesmiřitelné protiklady (str. 37).

Od strany 39 autor popisuje nástrahy her s nulovým součtem – bere je jako úpis manichejské tezi, že ve všech životních situacích jsou jen dvě možnosti: získat nebo ztratit. Kdo takto žije, platí pro něj následující (str. 40): V každém, ale doslova každém ohledu žil jen pro zisk – a nepřetržitě se bál každé ztráty. Jeho filozofie byla jednoduchá, avšak jaksi nepohodlná; žít neustále ve stavu nejvyšší pohotovosti může pěkně zabrnkat na nervy i těm nejsilnějším z nás. V permanentní úzkosti, kterou prožíval, bylo pro něj jediným potěšením radovat se z neštěstí druhých, ale to jen tak na okraj. Ke všemu ho potkalo něco, k čemu zůstával úplně slepý. Jeho stálý útočný a obranný postoj začal do značné míry vytvářet právě tu situaci, proti níž se, jak si myslel, trvala vyzbrojoval. Tím se jen opakovaně utvrzoval ve správnosti pojetí života jako nepřetržitého boje. Ani nejlepší z nejlepších nemůže žít v klidu, pokud se to nelíbí jeho zlovolnému sousedovi. Moc hry s nulovým součtem spočívá v tom, že nevyhnutelně vnutí svá pravidla druhým lidem – bez ohledu na to, zda chtějí nebo nechtějí takovou hru hrát.

Že je hra s nulovým součtem fatální například v zahraniční politice, ukazuje Watzclawick na citátech z Jean-Francois Revela: Podstatný rozdíl mezi zahraniční politikou demokratických a totalitních států je v tom, že první jsou ochotné jednat a druhé myslí v nulových součtech. V demokracii určuje zahraniční politiku politika vnitřní, jejímž úkolem je v zásadě jistota a blaho občanů (demokracie hledají vyvážený stav, který odpovídá jejich vnitřní stabilitě). Totalitarismus naproti tomu staví na ideologii, na „konečné“, a tudíž pro všechny závazné úřední definici člověka, společnosti a dokonce vědecké skutečnosti. Proto je pro něj už pouhá existence jiných systémů neslučitelná s jeho bezpečím“. Jen konečné vítězství může ukončit hru s nulovým součtem, v níž se hraje o moc, a nastolí pozemský ráj.

Watzlawick v eseji „Vím přesně, co si myslíš“ také přináší – inspirován rakousko-kanadskýcm logikem Anatolem Rapoportem, zajímavou techniku řešení problémů (str. 67): Místo aby byla v případě konfliktu dotazována jedna a pak druhá strana na svou definici problému, navrhuje Rapoport, aby se strana A (za přítomnosti strany B) pokusila vyložit stanovisko strany B, a to tak přesně a zevrubně, dokud strana B neprohlásí její výklad za správný. Poté je na řadě strana B, aby definovala stanovisko strany A, rovněž k její spokojenosti. (…) při použití této techniky se nezřídka stane, že partner hlesne v bezmezném údivu na adresu druhého: „To jsem vůbec netušil, že si myslíte, že si myslím tohle“, což je jistě pokrok ve srovnání s naivním přesvědčením: „Vím přesně….“.

Výpisky (už bez mého komentáře):

(str. 27) Ologovi nešlo na rozum, jak je možné, že bídu celého světa vidí tak jasně jenom on. Nechápal, že druzí tu jenom tak nečinně vegetují a spokojí se s daným stavem věc í. Ve hře musí být nějaká temná síla, která lidstvo… moment, to je ono: která lidstvo mystifikuje. Tím byl jev pojmenován, a protože měl své jméno, byl z něj fenomén, který skutečně existuje.

(str. 35) Nočním můrám unikneme jedině probuzením; ale probuzení už není součástí snu, ale něčím zásadně jiným, co je mimo sen.

(str. 63) S vděčností vzpomínám na analogii, kterou uváděl na přednáškách jeden z mých učitelů. Muž se prý dá přirovnat k elipse. Ta má, jak známo, dvě ohniska: jedno nazýval „logos“ a myslel tím nejen ohnisko duchovní, ale i objektivní, eventuálně vědecké, v každém případě praktickou existenci, věcnost. Druhému ohnisku mužské elipsovité povahy říkal „eros“, tedy vztah ke druhému, lidskému subjektu. V jakémkoliv daném okamžiku se muž nachází pouze v jednom z obou ohnisek. Není to pro něj žádný zvláštní problém. Když je potřeba, jednoduše si přejde z jednoho ohniska do druhého. – Žena se však dá přirovnat ke kruhu a kruh lze chápat jako zvláštní druh elipsy jen potud, když přijmeme, že v něm obě ohniska splývají. Žena se tedy zcela přirozeně v danou chvíli nachází v logu i erotu zároveň. Problém je pouze v tom, že ani ona, ani muž nemají sebemenší důvod předpokládat, že partner je možná založen jinak, a tudíž se i jinak chová a jinak reaguje. A to často (následuje brilantně podaná hádka mezi mužem a ženou, kterou se „značnou škodolibostí zaznamenaly čarodějnice“).

(str. 76) Řád bez jisté míry neuspořádanosti je životu nebezpečný, protože zadusí jakoukoliv možnost dalšího vývoje. O tomto patendu na rozum ví například každý moderní podnikový sociolog, od něhož se očekává zavedení perfektního pořádku. Tím ovšem nemá být řečeno, že nepořádek je vždycky dobrá věc. Chci pouze říct, že vše nové potřebuje své novotvary a že novotvary potřebují jistý stupeň neuspořádanosti. Je však samozřejmě mnohem přesvědčivější, když pranýřujete nevýhody nepořádku než pořádku.

(str. 92) Jakkoliv to může znít zcela nepravděpodobně, došlo vlastně jen k drobnému přesunu z důrazu z to na to, k přesunu intonace na z konce otázky doprostřed, takže tázání znělo: „je to to“? A v tu chvíli ho napadlo: „Žádné 'to', žádná vnější věc na tomto světě nemůže být ničím víc než jen jménem 'toho' – a jména jsou jen klam a mam.“

V tu chvíli padla přehrada mezi ním a tím; mezi subjektem a objektem, jak by řekli filozofové. Žádné to nemohlo být to. „A co na světě není, to nám svět nemůže ani upírat“, začal si sám pro sebe ke svému vlastnímu překvapení opakovat; a k tomu ještě slova, která pro něj byla pozoruhodně významná. „Jsem jáštější než já“. Najednou se mu rozbřesklo, že jediným důvodem, proč až dosud nic nenašel, bylo hledání; že člověk tu venku (ve světě), nemůže najít, a proto ani nikdy mít co, co tu nepřetržitě je.

A tím se pro něj naplnila ona slova z Apokalypsy, podle nichž přestane existovat čas – náš člověk zapomněl na čas a octl se v bezčasé plnosti současného okamžiku.

Bezčasí trvalo však jen zlomek vteřiny, neboť aby si ho podržel, napadlo ho okamžitě patendované řešení, že dá zážitku jméno a bude se snažit, aby se opakoval…

__________________________

Citáty z knihy: WATZLAWICK, P. Všechno dobré je k něčemu zlé anebo řešení paní Hekate. 2. vydání. Přeložil Zbyněk VYBÍRAL. Praha: Portál, 2014