STONE, Hal a Sidra STONE. Obejměte svého vnitřního kritika: jak sebekritiku obrátit v dar tvořivosti. Přeložila Hana ANTONÍNOVÁ. Praha: Portál, 2016. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-1041-2.
Citovaný originál je kurzívou.
Velmi přístupná a názorná kniha od zakladatelů voice dialogue. Stoneovi v ůvodu přináší koncept „primárních já”, kam patří mj. i vnitřní kritik, ale řada dalších podosobností. Dále pak pracují s pojmem vědomého ega, jako ideálního bodu či stavu, ze kterého lze s těmi primárními já zacházet. Primární já se obvykle vyvíjí proto, aby chránila naše vnitřní dítě - není nutné (a vlastně ani možné) je odmítnout, ale je dobré brát jej jako jednu ze svých stránek, které přirozeně mají svůj líc.
(str. 26) Dříve než zjistíme, že se skládáme z různých já, domníváme se, že naší podstatou jsou naše primární já. Domníváme se, že nás zastupuje soubor primárních já, která jsme si vytvořili, aby nás chránila. Jsou-li mými primárními já puntičkář a postrkovač, předpokládám, že jsem puntičkářský a usilovně pracující člověk (...) Velmi často dopustíme, aby náš život ovládali tvůrce pravidel, vnitřní kritik, postrkovač, puntičkář, odpovědný rodič a další typy našeho já. Jakmile to uděláme, přestáváme mít na vybranou. Musíme žít podle jejích pravidel. Tento soubor našich primárních já, označujeme výrazem řídící ego. Jakmile je u moci řídící ego, už nesedíme za volantem svého pomyslného psychického vozu. Náš vůz řídí kterékoliv z našich primárních já, které je v danou chvíli nejsilnější. Naše potlačená já (...) jsou dobře zamčená v kufru.
Proti tomu Stoneovi vymezují koncept vědomého ega, které se snad nejvíce blíží individuaci.
(str. 26 a 27) Odpoutání od svých primárních já, je prvním krokem na cestě k rozvoji vědomého ega. Vědomé ego není já. Jste to „vy”, bez nadvlády jakéhokoliv já nebo skupiny já. V této formě dokážete obsáhnout všechny protiklady, které k vám patří, a umíte je přijmout a patřičně ocenit. Dostanete se za hranice duality. Je to proces, nikoliv cíl. Vaše vědomé ego s vámi nezůstane po celou dobu, ale zmizí pokaždé, když převládnou vaše primární já.
Autoři ovšem varují před přílišnou snahou dosáhnout života ve „vědomém egu”, což je starou dobrou bezvadně fungující pastí, kterou vykopeme sami pro sebe při našich hledačských pochůzkách v kruhu (str. 27): Snaha žít podle vědomého ega dává vnitřnímu kritikovi tu nejlepší potravu! Vnitřní kritik nás s velkou oblibou obviňuje, že nemáme vědomé ego.
Dobrým poznávacím znamením toho, že u kormidla stojí vnitřní kritik, je neodbytná fatálnost jeho verbálního útoku (str. 41): Když k nám promlouvá kritik, máme často dojem, že byl spáchán hřích nebo zločin, temný a zlý skutek. Kritik nám nesděluje své názory a nevyjadřuje své pocity. Jeho prohlášení se stávají rozsudkem z nebes.
Problém vnitřního kritika je v tom, že není multiinstrumentální a byť si nárokuje výkony celého orchestru, umí hrát vlastně jen na jeden nástroj. Hraje přitom sveřepě stejnou odrhovačku - jako umanutý flašinetář opakující stále stejný vzor. A hraje velmi velmi hlasitě! (str. 60): Kritik si z celého srdce přeje, abych se té prvotní bolesti vyhnuli. Nedokáže to zajistit jinak, než z nás udělá dokonalého člověka. Pokud nás chce dovést k dokonalosti, musí nás kritizovat, protože jinak nám pomoci nedokáže.
(str. 74) Jsme-li předmětem hodnocení, jsme zranitelní a vnímavější vůči kritikovým výpadům. Zamyslíme-li se na chvíli nad tím, jak funguje náš školský systém, pochopíme, jak je možné, že náš kritik získal takovou moc. Od útlého věku nás neustále známkují za chování a snahu, za schopnost učit se a za znalosti.
(str. 96) Přestože vnitřní kritik je nesmírně hrdý na svou racionalitu, jakmile se od něj odpoutáme, vidíme, jak je iracionální. V případě zabijáckého kritika si iracionalitu uvědomíme velmi záhy.
(str. 104) V době dětství a dospívání si vytvoříme buď silného kritika, který nás soudí, nebo silného vnitřního soudce, který soudí svět. Jsou to opačné strany téže mince. Z historického pohledu si ženy jako primární já vytvořily vnitřního kritika a muži vnitřního soudce.
Skvělé jsou pasáže věnované feministickému hnutí, či spíše feministkám tak zaujatých bojem s „vnějším patriarchátem”, že nevnímají mocného patriarchu, který žije v nich samotných (str. 112): Některé si osvojily mužské hodnoty a uspěly v mužském světě. U některých z nich získává vnitřní patriarcha zajímavou podobu: samy o sobě se cítí dobře, ale pociťují nadřazenost vůči ženám, které si podržely svou tradiční ženskost. Podceňují ženu v domácnosti a matku a její životní volbu považují za méněcennou. Berou na sebe roli patriarchy a dělají patriarchální úsudky, aniž by si uvědomily, že se vlastně staly nenáviděným nepřítelem! Bojovat s vnějším nepřítelem je snadnější než bojovat s tím vnitřním.
Stoneovi zmiňují i podobný archetyp na mužské straně hřiště: vnitřní pramatku, která ovšem není zdaleka tak mocná a rozšířená jako „vnitřní patriarcha” (str. 116).
Odpoutat se od obou těchto archetypů znamená slyšet jejich hlasy a uvědomit si, že zastupují já se specifickým úhlem pohledu, které nemusí mít vždy pravdu (str. 117).
Kritika nejvíce ze všeho zajímá, co si o nás myslí ostatní lidé (str. 121): Za tím vším se skrývá jedna zásadní okolnost: kritik se obvykle bojí opuštěnosti, bezmoci a života bez lásky.
(str. 123) Překvapivě často se setkáváme s vnitřními kritiky, jimiž nesmírně záleží na tom, aby se dostali do nebe i lidé, které v každodenním životě odmítli tradiční náboženskou výchovu a zvyklosti.
Nastavení vnitřního kritika vůči primárnímu já, rozhoduje o tom, zda půjde po rodičovském proudu (jakkoliv zakalenému) či proti němu. Stoneovi to shrnují na str. 130 takto: „Jsou-li vaše primární já v souladu s primárními já vašich rodičů, váš kritik vás bude plísnit za jakoukoliv odchylku.(...) Pokud jsou vaše já opačná než primární já vašich rodičů, vnitřní kritik vás bude kritizovat pokaždé, když vaše chování jakkoliv připomínat chování rodičů.
(str. 150) ...pokud se ve vztahu objeví nevěra, nevěrný partner se často stýká s někým, kdo je nositelem potlačeného já zrazeného partnera.
Pikantní je vztah mezi vnitřním kritikem a vnitřním dítětem. Podle autorů nás vnitřní kritik obvykle staví do pozice zranitelného vnitřního dítěte, kdy se každý v našem okolí stává naší matkou či otcem, jež by nám mohl dát uznání a ochránit nás před útoky vnitřního kritika (str. 165): Ironií je, že uznání, které potřebujeme, nám nemůže dát nikdo jiný. Ostatní lidé nám mohou poskytnout jen dočasnou úlevu od bolesti, kterou nám působí vnitřní kritik. Jen my sami se můžem zachránit před kritikovou neustálou palbou.
(str. 170) Vnitřní kritik je v podstatě upovídané já, které nesnese ticho.
Stoneovi napsali knihu s řešením. Úspěšná integrace kritikových kvalit (autoři ji označují za konverzi) předpokládá jedno - že přestaneme vnitřního kritika vnímat jako ohrožujícího protivníka a pojímáme spíše jako dětskou podosobnost, o kterou se z pozice dospělého máme postarat (str. 184) Kritik nás prosí o pomoc, protože je zmatený ze všech požadavků vnějšího světa. Potom zjistíme, že jakmile se dokážeme postarat o kritika, naučíme se pečovat také o vnitřní dítě,
Cestu k této tzv. konverzi autoři demonstrují v kapitole nazvané „Rodičovská péče o vnitřního kritika". Popisují v ní proces Debbie, úspěšné podnikatelky, kterou životem provází stejně úspěšný vnitřní kritik. Díky komunikaci s vnitřním kritikem, klientka odhaluje pocity a zranění skrývané pod povrchem a vnímá více kritikovu zranitelnost (str. 199): „...jsme svědky proměny. Debbie přestala být kritikovou obětí a stala se jeho rodičem. Vidíme, že začíná chápat kritikovy obavy a postupně přebírá odpovědnost za to, že se s nimi vypořádá".
Thank you for rating this article.