STAPLES, L.H. Vina. Prométheovský úděl

Výpisky ze Staples, L. H. Vina: prométheovský úděl. Přeložil Ivo MÜLLER. Praha: Portál, 2016. Spektrum (Portál) - tuto knížku opravdu doporučuju:

(str. 17) Na určité hluboké úrovni se zdá, že duše dává do souvislosti neposlušnost vůči jakékoliv autoritě – božské, světské či rodičovské – s pocity viny. Je to pravděpodobně proto, že v našem dětství jsou rodiče první autoritou, s níž se setkáváme. Jsou rovněž naším prvním obrazem boha. Je pro nás těžké rozlišovat mezi „hříchy“ proti rodičům a hříchy proti bohu. Jung se domníval, že smyslem instituce kmotrů je pomáhat nám s tímto rozlišováním tím, že nám pomáhají vidět naše rodiče jako pouhé lidi.

(str. 18) Na hluboké úrovni může být nutkání ke hříchu totožné s nutkáním k individuaci, což je jungovský pojem pro psychický proces, při němž se stáváme jedinečným člověkem, kterým se máme stát.

(str. 19) Existuje mnoho knih o tom, jak zůstat stát zpříma; tato kniha je o potřebě hřešit.

(str. 25) A Jung také nastínil, jak by se tato vina mohla vykoupit: [Člověk v procesu individuace]… musí za sebe přinést výkupné, to jest, musí předložit hodnoty, které jsou rovnocennou náhradou za jeho nepřítomnost v kolektivní, osobní sféře. Bez vytvoření těchto hodnot je konečná individuace nemorální – a více než to, je sebevražedná.

(…) Individuace zůstává pózou, pokud se nevytváří žádné hodnoty.

(str. 29) Lidé mohou dokonce prožívat vinu za neodžitý život.

(str. 31) Abychom vyrostli, musíme hledat v zakázaném území částečně proto, že jsme vytvořili bohy a posvátné hranice z falešných bohů (např. rodičů, kazatelů, učitelů, lékařů a šéfů) nebo z kapitalismu, komunismu či z formálního náboženství.

(str. 33) Všichni vyléčení alkoholici, s nimiž jsem se setkal, nesmírně trpěli pocitem viny. Téměř bez výjimky připisují svou proměnu a své uzdravení nějakému duchovnímu prožitku, jenž obsahujeurčité spojení s tím, co nazývají vyšší mocí. Na základě své práce s alkoholiky vím, že také říkávají, že duchovní prožitek záchrany od alkoholu byl natolik silný, že ve skutečnosti mohou být vděční za ty hříchy a utrpení, jež je k tomu prožitku dovedly.

(str. 37) Takové projevy nesouhlasu – slova, pohledy nebo gesta – nám zejména v dětství označují ty myšlenky, pocity a činy, které jsou „špatné“, a my si to vykládáme tak, že pokud některé z těchto věcí uděláme, jsme „špatní“. Být „špatným“ znamená být „hříšným“. Tyto kolektivně sdílené a institucionálně posvěcené názory na to, co je správné a špatné, spolu s nejrůznějšími individuálními a subjektivními názory rodičů a dalších autorit, nám chystají obrovské mravní minové pole, které musíme přejít, máme-li se rozvinout a realizovat. Je to pole, které nás může na každém kroku zranit, někdy i velmi vážně.

(str. 43) Jak stárneme, náš hlad po zakázaném ovoci roste a naše potřeba sílí. Ve středním věku často vnímáme, že něco důležitého chybí. Dříve „nepřijatelné“, „hříšné“ části v nás, jež jsme odmítali, se začínají se stále větší naléhavostí dožadovat účasti v našem životě. Ve druhé polovině života musí já propojit devalvované protiklady. Abych mohli tyto „nepřijatelné“ protiklady propojit, musíme hřešit a nést pocit viny.

(str. 46) Pokud byly protikladné hodnoty přebývající v nevědomí potlačovány příliš dlouho a příliš silně, mohly získat takovou moc, že člověk prožije enantiodromii, radikální odklon od starých vědomých postojů k jejich opaku. Může odhodit všechno, co se mu předtím jevilo jako dobré, a žít v protikladu k bývalým ideálům ega. Toto není individuace; je to pouhá póza a takový člověk je pouhý dezertér.

(str. 48) Jeden ze skutečných úkolů individuace a druhé poloviny života je dovolit si vědomé poznání, že jsme méně ctnostní  a méně si zasluhujeme úctu, než jsme si mysleli.

(str. 54) Některý nevědomý materiál, když se dostává do blízkosti ega, prostě nedává smysl. (…) Nevědomí je nesmírně konzervativní vrstvou naší bytosti, která se starých hodnot nevzdává ani rychle, ani snadno.

(str. 57) Logicky dává větší smysl, že vinu by měli pociťovat spíše pachatelé než oběti opuštění. Bohužel ji pociťují obě strany. Opuštění lidé se vždy cítí provinile. Mají pocit, že určitě udělali něco špatně nebo s nimi není něco v pořádku. V duchu procházejí všechny možnosti. Cítí se nedůležití nebo nehodní, často aniž by věděli proč.

(str. 81) Velkolepá očekávání rodičů na člověka vložila požadavek, vyřčený nebo nevyřčený, aby byl něčím v nadživotní velikosti. Něčí potřeba pomáhat či zachraňovat ve velkém měřítku může také pramenit z nutkání být uznáván nebo milován rodičem, který na něj v dětství nebo v dospělosti nikdy nereagoval. Lidé si zřídka uvědomují takové přemrštěné břemeno ve svém životě, dokud jejich nevědomí nedostane podnět ze snu, terapie nebo z nějakého tvůrčího projevu.

(str. 82) Čím déle žiju, tím více jsem přesvědčený o tom, že chceme-li pomáhat, měli bychom dělat to, v čem jsme dobří. V čem jsme dobří, je obvykle to, co nás nejvíce zajímá, ať se jedná o prodávání, psaní na stroji, matematika, nebo spousta dalších talentů a činností. Když každý dělá to, v čem je nejlepší, je to ten nejlepší způsob, jak nejvíce prospět společnosti.

(str. 84) Ještě ničivější stránka názoru, že dostanu to, co potřebuji, jestliže budu poctivý, schopný a pracovitý, je přesvědčení, že když v životě nedostávám to, co chci a co potřebuji, je samo o sobě důkazem, že je se mnou něco v nepořádku, že jsem vadným výrobkem.

(str. 87) Mnohé ženy, které nemohou nebo nemají děti, jsou terčem útoku tohoto ideálu. Neschopnost jej dosáhnout podkopává jejich pocit vlastní hodnoty, a to i navzdory tomu, že toho třeba dosáhly mnohem více než ženy s mnoha dětmi. Tento ideál může být v nevědomí ženy natolik důležitý (dokud jej psychologická práce nepřivede do vědomí), že její hodnota, bez ohledu na to, čeho všeho dosahuje v jiných oblastech života, je zastíněna neúspěchem vdát se a mít děti.

(str. 90) … většina lidí maskuje, jak se cítí ve skutečnosti. Pravda je nejednoznačná (…) Realita vždy obsahuje kladné i záporné prvky. Problém pro upřímného člověka je v tom, že srovnává, jak se cítí uvnitř, s tím, co mazanější lidé popisují navenek.

(str. 98) Anima miluje svou svobodu. Když přijímáme animu, ve skutečnosti přijímáme svobodu. (…) To, co o pocitech říkáme, není nikdy zcela přesné. Na druhé straně pocity touží po naší pozornosti. Mají rády, když jim dáváme hlas, i když jsme trošku mimo. Mají rády, když se snažíme ze všech sil, i když míjíme cíl.

(str. 101) Právě změny mezi negativními a pozitivními prožitky, nikoliv pouze pozitivní prožitky samotné, vyvolávají pozitivní pocity.

(str. 102) Většina lidí žije v mylné představě, že dobrý pocit byl vyvolán výlučně kladným pólem v rámci dvojice protikladů, zejména tím, který přinášel obdiv a souhlas. Tito lidé měli tendenci uvíznout na dlouhou dobu na jedné straně páru protikladů. Setrvávali u zaměstnání, vztahů, míst bydliště, politických či náboženských názorů ještě dlouho poté, co opravdové pocity a podpora zmizely. Otevřenost ke změně, jež byla v dětství součástí jejich osobnosti, se stala vzdálenou vzpomínkou. Stali se nudnými a sklíčenými a jejich růst se zpomalil.

(str. 110) Přibližovali se k sobě a vzdalovali se od sebe, avšak ve stejném tanečním sále.

(str. 119) Závislost na druhých, zejména co se týče negativních pocitů, k nimž neměl přístup zevnit, v něm vyvolávala sklíčenost a zmatek. Byl závislý na ženách, které pro něj byly nositelkami opačných pocitů, jež pro něj nebyly přístupné z vlastního nitra.

(str. 122) Většina z nás tráví velkou část svého života tím, že hledáme venku to, co nám chybí, co potřebujeme. Obvykle se musíme delší dobu trápit v důsledku závislosti, než nás to přiměje pohlédnout dovnitř. (…) Cokoliv bylo odmítáno a potlačováno, bojuje o to, aby bylo viděno a přijímáno, stejně jako potlačované menšiny nakonec vyrazí ven ze svého ghetta, aby se mohly projevit a společnost je přijala. Musíme osvobodit všechny své otroky, nejenom ty venku, ale také ty uvnitř.

(str. 125) Hluboko uvnitř nás přebývá instinkt, ačkoliv je těžké k němu přistoupit vědomě, který nám říká, že přijetí jednostranných návodů na spásu, včetně křesťanského obhajování výlučného primátu lásky, nás ve skutečnosti odloučí od našeho úplného Já. Jedná se o instinkt, který je vlastně naší spásou. Vychází z naší dvojakosti. Říká nám, že musíme všechno zároveň milovat i nenávidět. (…) Jestliže nedokážeme ve vědomí udržet současně nenávist a lásku, nemůžeme se ochránit, budeme-li zneužívání – tělesně, duševně nebo pohlavně – ze strany těch, které milujeme, a těch jimž potřebujeme důvěřovat.

(str. 185) … naše umění je v podstatě blokováno tím, co nás rovněž blokuje v mezilidských vztazích.

(str. 201) Svých lidských výtvorů dosahujeme nápodobou, nikoliv identifikací se stvořitelem. 

(str. 220) Hlavní příčinou naší jednostrannosti je náš sklon posuzovat, označovat něco jako dobré. Druhá strana se automaticky stává špatnou a nepřijatelnou. (…) Klinická práce zahrnuje pomoc lidem, aby spatřili něco špatného v tom, co považují za dobré, a něco dobrého v tom, co považují za špatné…

Výstřižky z STAPLES, Lawrence H. Vina: prométheovský úděl. Přeložil Ivo MÜLLER. Praha: Portál, 2016. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-1040-5.