RUPPERT, F. Symbióza a autonomie: traumata z narušeného systému rodinných vazeb

Výpisky z knihy RUPPERT, Franz. Symbióza a autonomie: traumata z narušeného systému rodinných vazeb. Přeložil Petr BABKA. Praha: Portál, 2011:

(str. 10) […] u konfliktů, které se nedají řešit uznáním jasných pravidel vztahů v profesionálním světě, je zapotřebí ohlédnout se za ranými životními zkušenostmi daného člověka.

(str. 11) […] narušené mezilidské vztahy se předávají prostřednictvím vazeb mezi rodiči a dětmi, a to nevyhnutelně z generace na generaci, dokud jejich narušení někdo nerozpozná, neuzná a nezačne zpracovávat.

[…] fenomény „trauma“ a „vazba“ (tj. spojení, vzájemná spjatost osob v rámci rodinného systému […] principiálně spoluúčinkují při každé psychické poruše. […] Dosud jsem vycházel z představy, že trauma z narušené vazby je možné překonat smířením s rodiči. To je však způsob, který může živit symbiotické iluze a podporovat strategie, jimiž se člověk vyhýbá konfrontaci a vypořádání s vlastním traumatem.

(str. 12) […] už původní symbiotický proces mezi matkou a dítětem pro dítě může být prvotním traumatem. […] ztrácí dítě spojení se svými původními vitálními impulzy a obrací svou pozornost z větší části mimo sebe, k vnějšku a na druhé lidi. Nemůžu si tudíž vytvořit svou vlastní identitu, zakotvenou v sobě samém. […] Teprve, když se začne terapeuticky pracovat na integraci prvotního rozštěpení, je možné překonat všechna ostatní traumata, prožitá snad ještě navíc.

(str. 47) Jestliže však ani primární blízké osoby samy nevědí, co jsou zač, a nemají cit pro sebe samé, pak pro dítě nejsou zachytitelné jako osoby. Vymezení vůči nim, odlišení od nich, aby mohlo dítě rozvíjet vlastní já, je potom těžké, ne-li nemožné.

(str. 48) Rovněž dospělí v trvalých symbiotických vztazích, v nichž se po fázi hledání sebe samých opět ocitají (jako jsou partnerské svazky, pracovní vztahy, přátelské vztahy), potřebují oblasti vlastních zájmů, které nesdílejí s ostatními. Nesmíme se překrývat se „svou rodinou“, „naší firmou“, „naší stranou“, „naším klubem“ nebo „naší vlastí“ – nebyli bychom sebou samými. Byli bychom pouhými služebníky rodinných požadavků, otroky zapřaženými do stroje na množení peněz, funkcionáři té či oné strany, slepými fanatiky nebo zarputilými nacionalisty. Nesobeckosti právě těch lidí, které se demonstrativně honosí svou službou „velkému celku“, obvykle nelze příliš důvěřovat. Vskrytu využívají svého mocenského postavení k tomu, aby se mohli vyhýbat pohledu na sebe samé a nemuseli se dále rozvíjet […].

(str. 49) Kompenzační snahy spočívají v tom, že si člověk dobrými (intelektuálními) výkony nebo přizpůsobivostí sociálního chování snaží získat ne-li lásku, tedy alespoň uznání ze strany rodičů a ostatních lidí.

Naučili jsme se ztotožňovat svobodu s neposlušností (Arno Gruen)

(Str. 51) V biologii by se konstruktivní symbióza označila za „mutalismus“ a symbióza destruktivní za „parazitismus“.

(str. 53) Ke konstruktivní symbióze náleží též zdravá forma vzteku. Ve zdravém vzteku člověk neodsuzuje druhého člověka jako takového. Pouze vyjadřuje svou nevoli nad určitým jednáním nebo postojem. Zdravý vztek míří ke konkrétní záležitosti a nezevšebeocňuje. Jeho cílem jsou konkrétní změny.

(str. 54) V konstruktivní symbióze se nikdo nesnaží chránit druhého před všemocnými konflikty a problémy, nevytvářejí se tu symbiotické kokony, do nichž by se nositelé vztahu vzájemně ukládali jako do vatičky. To by vedlo ke stagnaci vývoje a k ošklivému procitnutí, až by se ony kokony jednou rozpadly.

(str. 56) Základní formy destruktivní symbiózy můžeme po mém soudu vyjádřit tímto podvojným vzorcem: → Máš být takový, jakého Tě potřebuji. Následky: dominance, ovládání, utlačování, sadismus, likvidace či lépe řečeno zabíjení druhých osob. → Jsem takový, jakého mě potřebuješ. Následky: nadměrná přizpůsobivost, sebeodevzdání, podřízenost, depresivita, masochismus, sebevražda.

(str. 62) Pod tímto vztekem tkví velká potlačovaná bolest. V symbioticky zapleteném vztahu se jeden nemůže a nechce dívat na svou vlastní bolest, a tak potřebuje druhého nebo druhé. Ty by rád viděl trpět. To je příčina škodolibosti, pomstychtivosti a sadismu. […] Kdyby ten domněle bezvýznamný poznal, že jeho významný protějšek je významný jen díky významu, která mu on přisuzuje – leckterý vztah by se rázem sesypal jako domeček z karet).

(str. 63) V destruktivních symbiotických vztazích nedokážou ani ti silnější, ani ti slabší (ani pachatelé, ani oběti) zodpovědět na otázku: Kdo jsem? Oba, každý jinak, trpí zmateností co do identity a tím, že identitu nenalézají. Vzájemně se jeden v druhém zrcadlí, ale jejich problém s identitou se tím nijak neřeší. Výsledkem na obou stranách zůstává bezobsažná subjektivita bez personální substance. Jeden usiluje o moc, převahu a nadřazenost, druhý se podřizuje. Ale nakonec žádný z nic není schopen říci, k čemu je vlastně tato hra dobrá. Destruktivní hra se hraje proto, že je zdánlivě přece jen snesitelnější než muset vnímat vnitřní prázdnotu a vlastní vnitřní nicotu v případě, že by se všechny inscenované konflikty neodehrávaly. Proto se podobné destruktivní inscenace hrají dál a dál, bez vyhlídky, že by někdy skončily.

(str. 75) Připadá mi, že má smysl rozlišovat „disociace“ a „štěpení“. Disociace totiž mohou být pouze dočasné (např. aby někdo v úloze zdravotníka záchranáře dokázal provést extrémně zátěžový zásah), zatímco štěpení jsou trvalá. […] Podle tohoto modelu zůstávají v psýché po traumatizaci „traumatizované části“. V ní jsou uzavřeny energie, úzkosti a bolesti a traumatické situace. Jiná část, „část přežití“, se snaží udržovat ošklivou zkušenost mimo dosah vědomí, aby člověk mohl danou traumatickou zkušenost přežít a zvládat nadále každodenní život […]

(str. 76) Kdo nelže, nemusí se nikoho bát.

(str. 81) Aby si části přežití ulehčily od vlastního vnitřního neklidu a tlaku, vytvářejí pro jiné lidi situace, které odpovídají jejich vlastním pocitům bezmocnosti. Strach, úzkost, vztek, stud nebo provinilost pak může člověk prožívat, jako by to nebylo ve vlastním nitru, nýbrž vně. Může je pozorovat zvenčí, dívat se, jak s takovými pocity nakládají druzí, a popřípadě na tyto lidi působit – např. je utěšovat, brát v ochranu, trestat nebo obviňovat.

(str. 82) […] části přežití nemají rády teorie traumatu. Mají strach, že už jen teoreticky se zabývat traumatem by ohrozilo jejich namáhavě udržovanou vnitřní stabilitu. […] Pokud vůbec uznávají cosi jako trauma, je to podle nich něco vysoce specifického, co má omezený význam jako záležitosti nemnoha lidí. […] Část přežití považuje sebe samu za jediného pravého zástupce traumatizované osoby, za centrum její identity – přinejmenším navenek.

(str. 83) Humor, který produkují části přežití, se baví zejména vtipy na účet ostatních.

(str. 191) Požadavek bezpodmínečné úcty k traumatizovaným rodičům prohlubuje dušení rozštěpení v pacientech, místo aby jim pomohl v jejich zacelování, aby mohli konečně vzít naprosto vážně sebe samé – a ne své traumatizované rodiče. […] Čím více se nekriticky posluhuje symbiotické potřebě pacienta, frustrované v době dětství, tím pevněji se dostává do jeho zajetí. Podobně vyznívá kritika, jak ji zformuloval Robert Langlotz: klasické rodinné konstelace podporují „maligní“ symbiotické procesy. Navíc tento způsob aplikace konstelační metody, podporující zhoubná zapletení, svádí vedoucího konstelace, aby podlehl pokušení snahy „vyřešit“ všechny „těžké osudy“ a neblahá zapletení v dosavadní historii klienta […] Je to až příliš lákavé: pokusit se s pomocí zástupců v jediné konstelace zpracovat duševní zátěže a zapletení v systému rodinných vztahů tak, jak by to v reálném životě nešlo. V zápalu snahy zachránit pacienta a celý jeho rodinný systém pak v takové konstelaci snadno mizí meze mezi zástupci a reálnými osobami, mezi živými a mrtvými, mezi dneškem a dřívějškem i mezi pacientovým vnitřním a vnějším světem.

(str. 211) Neměli bychom pacienty podporovat v tom, aby se příliš hroužili do duší a příběhů jejich rodičů a předků. To dělají beztak až příliš, vědomě i nevědomě. Zpravidla stačí vědět, co už je známo. […] Vlastní symbiotické trauma, nikoliv trauma rodičů je tou podstatnou skutečností, s níž se pacient v rámci své terapie musí vypořádat […]

(str. 235) Je těžké vzdát se tohoto dětského postoje, tohoto přání pomoci rodičům. Dětem samozřejmě chybí vědomí, že chování rodičů zavinila traumata. Proto si mnohé děti ze svého nutkavého přání pomáhat později udělají povolání. Stávají se z nich např. psychoterapeuti, sociální pracovníci…[…] Abychom nahlédli, že traumatizovaným lidem není pomoci, dokud a pokud nevidí svá traumata a nechtějí či nemohou je zpracovávat, musíme se vědomě rozhodnout nepodlehnout spontánnímu soucitu a neustálým starostem o to, jak co nejlépe pomoci druhým.

(str. 237) V každém, kdo chce zachraňovat ostatní, tkví vnitřní část, která by sama chtěla být zachráněna. Odpovídá to situaci malého dítěte: chtělo by pomoci rodičům, aby se jemu samotnému dostalo jejich podpory a ochrany. Je tudíž třeba přerůst tento postoj, vyrůst z představy, že nás má zachránit někdo jiný. Přání, aby nás někdo druhý zachránil, většinou směřujeme k partnerovi. Má nám to, co rodiče nemohli.

Výpisky z knihy: RUPPERT, Franz. Symbióza a autonomie: traumata z narušeného systému rodinných vazeb. Přeložil Petr BABKA. Praha: Portál, 2011. Spektrum (Portál). ISBN 978-80-262-0004-8.