Výpisky z knihy ROHR, Richard. Pád vzhůru: spiritualita pro obě poloviny života. Přeložila Julie ŽEMLOVÁ. Praha: Vyšehrad, 2015.
(str. 53) … existuje nutné utrpení, kterému se člověk nemůže vyhnout, a toto utrpení Ježíš popisuje slovy „ztratit svůj život“, neboli ztratit to, čemu já i další lidé říkají „falešné já“. Falešné já je role, titul a osobní obraz, které jsou z velké částí výtvorem vlastní mysli a připoutanosti. To vše musí zemřít a také zemře v přesné závislosti na tom, jak toužíte po tom Skutečném. (…) Nutné utrpení bude mít vždy příchuť umírání, což vám dobří duchovní učitelé velmi upřímně řeknou.
(str. 59) Lidé vnímají superego jako Boha, protože nic jiného, co by je vedlo, nemají. Toto falešné vědomí se stává strašlivou náhražkou za autentickou morálku. Jeho falešnost se odhaluje zásadním odporem proti změnám a růstu a tím, že malými, bezvýznamnými morálními otázkami nahrazuje skutečné problémy, jež vyžadují, abychom místo usilovné snahy změnit druhé, změnili sami sebe. Ježíš tomu říkal, „cedit komára, ale velblouda spolknout“ (Mt 23, 34). Je to daleko běžnější, než jsem si myslel, dokud jsem nezačal dělat zpovědníka a spirituála.
(str. 82) Vydat se za hranice záležitostí původní rodiny, místní církve, kultury, vlastenectví, je dobrodružství, na něž se s optimisme a čestně jen hrstka z nás. Síla, jež nás táhne zpět, je prostě moc velká, a věrný voják nás naplňuje dostatečně velkým pocitem viny, studu a pochybností o sobě, a nám to všechno zní, jak již bylo řečeno, jako samotný hlas boží. Ježíš si proto nebere žádné servítky a naplno říká, že musíte svým způsobem nenávidět svou domácí základnu a dělat rozhodnutí, která ji přesahují. Jsem rád, že to řekl, neboť jinak bych neměl odvahu věřit, že je to pravda. Terapeutům to trvá roky, než dosáhnout stejných výsledků, a těm, kdo byli poraněni, nově vytýčí nové hranice nezávislé na zraňujících rodičích a dalších autoritách z dětství a vyléčí jejich nepřiměřený pocit viny. Všichni musíme odejít z domova, abychom nalezli skutečný a mnohem prostornější domov (...)
(str. 113) V mládí se všichni se svou personou identifikujeme tak silně, že se z nás stanou přeborníci v popírání. Učím se eliminovat či popírat všechno, co naši personu nepodporuje. Ani naše persona, ani náš stín, nejsou sami o sobě zlé; jenom nám dovolují páchat zlo, aniž bychom to věděli. Náš vlastní stín z nás ze všech na určité rovině dělá pokrytce. (…) Všichni jsme schováni v takové či makové skříni a společnost nás ještě podporuje v tom, abychom hráli své role. Ostatní zpravidla tvůj stín vidí, takže je naprosto klíčové, aby ses dozvěděl, co o tobě všichni dávno vědí – jen ty ne!
(str. 115) V každé soutěžní společnosti jsou muži vedeni k tomu, aby popírali svůj stín, takže to nakonec dopadne tak, že budeme všichni žít mezi spoustou smutných a rozzlobených starců. Muži mají na mnohem víc, jen kdyby trochu zabojovali se svými stíny. Ale dovolte mi, abych vytýčil rozdíl mezi nezbytným smutkem, který je dobrý, a depresemi. Mnoho lidí trpících depresemi nikdy nepodstoupilo žádné riziko, nikdy nepřekročili hranice pohodlného území, nikdy se nepostavili tváří v tvář nezbytnému utrpení, a jejich nevědomí proto ví, že vlastně nikdy skutečně nežili – ani nemilovali! To není totéž, jako nezbytný smutek, i když může plnit jeho funkci. Obávám se, že významné procento lidí v pozdním věku buď trpí depresemi nebo hněvá. To je skutečně nešťastný způsob, jak strávit poslední roky života. Jedním z největších překvapení je, že lidé přicházejí k plnému vědomí právě skrze boj s vlastním stínem, tím, že čelí rozporům odehrávajícím se v jejich nitru a spřátelí se vlastními chybami a selháními. Lidé, kteří neprošli žádnými vnitřními boji, jsou bez výjimky povrchní a nezajímaví. Spíš je snášíme, než bychom s nimi komunikovali, neboť není mnoho toho, co by nám mohli sdělit. Práce se stínem je téměř jen jiné pojmenování pro padání vzhůru.
(str. 128 – 129) Asi tak v době, kdy mi táhlo na padesátku, jsem si uvědomil, že mě mnoho lidí miluje a obdivuje za něco, co nejsem, a mnoho lidí mě nesnáší a odmítá pro něco, co také nejsem. A že jsou také lidi, kteří mě právě naopak mají rádi takového, jaký jsem, se vším všudy bez jakýchkoliv příkras, a že jedině tahle láska je pro mě vykoupením. Další lidé mě právem kritizovali za to, jaký jsem byl, a pomohli mi odhalit vlastní stíny, což bylo vždycky bolestivé, ale často velmi užitečné. Ale ve všech případech mi začínalo být zřejmé, že víc než o mě vypovídají reakce těchto lidí o nich a o jejich dobrém či špatném zrcadlení. Krása a ošklivost jsou především v očích pozorovatele. Dobří lidé odrážejí naši dobrotu, a proto je tak milujeme. Ne tak zralí lidé na nás vrhají svůj zmatený a marný život, protp nás tolik matou a uvádějí ve zmatek, a proto je tak těžké je milovat.(…) Ve středním věku je třeba pracovat převážně na tom, abyste se naučili rozpoznávat, kteří lidé se stále ještě potýkají s vlastními problémy skrze vás, a kteří se skutečně zaobírají vámi takovými, jací jste.
Výpisky z knihy: ROHR, Richard. Pád vzhůru: spiritualita pro obě poloviny života. Přeložila Julie ŽEMLOVÁ. Praha: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-542-3.
Thank you for rating this article.