RESS, R., RIECHERS, A. Dialog s nevědomím: práce s metodou voice dialogue
RESS, Radim a Alexander RIECHERS. Dialog s nevědomím: práce s metodou voice dialogue. Přeložil Petr BABKA. Praha: Portál, 2018.
Erste Sahne.. tuto skvělou knihu opravdu doporučuji každému facilitátorovi. Stručné představení knížky je přímo na stránkách Portálu tady.
Pár výstřižků:
(str. 15) Zkrátka a dobře neexistuje „vnitřní dítě“ jako takové, „vnitřní tým“ jako takový, ani „vnitřní kritik“ jako takový. To jsou nálepky dané zvenčí, jimiž se někdo snaží projektovat obsah do klientových vnitřních postav a obejít přitom individuální proces hlubokého noření ke konkrétním příčinám, díky jejichž zvědomění se vnitřní osoba dostane do procesu transformace, který žádné etikety zvenčí rozhodně nevyvolají. Pokušení takového škatulkování se snad může zdát neškodné, ale mívá závažné následky. Když se totiž přehlíží specifická a nezaměnitelná podoba a struktura rodinného nevědomí a osobních mezních existenciálních zkušeností, neboli to, co je na dané osobě nejkonkrétnější, vede takové zobecňující nálepkování bohužel i k zobecňujícímu zplošťování specifické duševní krajiny konkrétního člověka.
(str. 21) Nevědomí coby brána k duši se přitom podobá spíš nelineárnímu organizačního principu, v němž jsou konstanty prostoru a času zrušeny. Proto se jako vhodná forma znázornění nabízí starý osvědčený způsob strukturování Talmudu. Citace z Bible zapsaná uprostřed listu je opatřena nejrůznějšími komentáři rabínů, které vznikaly během staletí a vzájemně se doplňují, ale někdy si také odporují. Tak vzniká nejen pouhý výčet existujících způsobů uchopení textu, ale vyvstává i jejich kontrapozice, která umožňuje živé dialektické objevování. V našem případě ovšem nahradíme biblický citát zformováním duševní krajiny do podoby vnitřních postav. (….) Dalekosáhle se přitom vyhýbáme neurčitostem jako „možná“ nebo „snad“, neboť jen jasně uchopitelný výrok oživuje ducha dialektiky a dá se korigovat.
(str. 25) Když došlo ke štěpení a duše člověka se rozštěpila na struktury traumatizované a struktury pro přežití, pak struktury pro přežití drží traumatizované struktury ve vytěsnění do nevědomí, čímž se zároveň udržuje rozštěpení. (…) Struktury pro přežití halí traumatizované struktury do svého ochranného pláště a vlivem jejich očividné strnulosti se z nich časem stává nejnápadnější prvek struktury člověka.
(str. 31) Tím, že duch poskytuje své vlastnosti jako ochranný rámec pro přežití duše, stává se ve svém neosobním projevu strukturou pro přežití vůbec. Vlévá své univerzální kvality – nezranitelnost, oproštěnost od potřeb, sílu, výdrž, neústupnost, nepovolnost atd. – do struktury, jež dětskou duši s neukojenými potřebami a zranitelností chrání tím, že ji odcloní od cítění. Vnitřní duchovní postava zaujímá postoj, který se shoduje s odvrácením od světa – zdroje nezměrného utrpení. Její strategie pro přežití se rovná odvrácení od světa lidských vztahů, potřeb a souvislostí – její postoj je mimo vztahy. (…) Výsledkem této účelové kombinace různých postojů struktur pro přežití je duševní konstelace, která umožňuje přežití, avšak nedovoluje plné rozvinutí potenciálu, a to přes všechnu plnost navenek. Z mnoha reálně existujících možností v životě si pak člověk vybírá jen ty nevhodné, málo vhodné nebo žádné. Tato ochranná struktura se udržuje po celý život, neboť duch – z bezčasí, v němž panuje – zkrátka nebere zřetel na lineární běh času, v němž se uskutečňuje život jedince.
(str. 41) Voice dialogue nevykládá, nýbrž umožňuje opětovné zakoušení mezních existenciálních zkušeností, které byly vytěsněny. Teprve opětovným zakoušením vzniká možnost proměny, tedy svobodného a kreativního formování vlastního života. Vytěsněním, zamítnutím a „slepým útěkem vpřed“ se o tuto možnost naopak připravujeme. Místo aktivního tvoření svého života nás osudová síla z pole předků zformuje do předem připravených forem.
(str. 48) Kulturní nevědomí je zdrojem mocných transgenerančích struktur pro přežití, jimiž jsou dnešní egalitářské tendence dosti vzdáleny. V dnešní době se kupříkladu hojně usiluje o co nejrozsáhlejší cenzurování archaicky působících kulturních vzorců, jako je např. zřetelně vlastní vymezování vůči jinorodým systémům kulturních hodnot, bdělé střežení vlastního teritoria nebo ozbrojené sebeprosazování. Jenže archaično v nevědomí se za takové strukturování mstí svým návratem. Následkem takového vymazávání je nedostatečná, nebo dokonce vůbec nevyvinutá schopnost rozlišovat skutečná politická a sociální nebezpečí. To se z hlediska funkce rovná vytěsnění. Když nejsme s to rozlišovat, netematizujeme skutečná nebezpečí a stáváme se jejich potenciálními oběťmi.
(str. 51) V postomoderní reakci na zneužívání moci a destruktivního násilí, které se skutečně vinou jakou červená nit celými dějinami, byla tato archaická síla bez rozlišování obsazena negativitou a odmítnuta jako taková. Jenž ani v politice, ani v mocenských poměrech uvnitř lidského jedince nemůže dlouhodobě trvat mocenské vakuum. Vzdát se vlastní moci, která podstatně slouží pudu sebezáchovy, znamená přivolávat násilí a zneužití moc zvenčí. V práci s vnitřními postavami jde však o to, aby se cestou energetické proměny jako zrno od plev oddělovala původní síla od jejího negativního obsazení násilím.
(str. 78) Voice dialogue je i držení rovnováhy, neboť vnitřní postavy nesmírně citlivě reagují na svůj protějšek. Právě v dialogickém soubytí se zřetelně projevuje tajemná a nevyzpytatelná proměnlivost postav – struktury pro přežití používají strategie zastírání a předstírání, které bývá těžké prohlédnout. Projevují se nejen strnulými, nehybnými, přísnými a tvrdými postoji, ale také zdánlivým opakem, totiž jako poddajné bytosti, z nichž vyzařuje dobrota a tolerance. To je však jen slupka na povrchu, pod níž ukrývají tím větší odpor. Taktika to ovšem bývá tak dokonalá, že vědomí daného člověka si toho ani nevšimne. Má-li facilitátor při voice dialogue získat porozumění vnitřním postavám, má pro něj tudíž podstatně větší hodnotu četba knihy jako je Vladař od Niccola Machiavelliho, Goethův Faust nebo Nietzscheho Zarathustra, než obvyklá psychologická literatura.
(str. 79) Na jednu stranu se vnitřní postava snaží vyhnout opakování existenciálního ohrožení a vyvíjí k tomu i preventivní strategie, které vytvářejí jakousi bezpečnostní zónu. Na druhou stranu se ze všech sil snaží o vyvažující zkušenost nebo náhradní uspokojení. Všechny dobré a přijatelné důvody, proč jedno dělat a druhé nedělat, se v dialogické vzájemnosti uvádějí v pochybnost. Nemusí to dít přímo, ba ani verbálně. Voice dialogue je jemně propracované, takřka minimalistické umění, a žádné dlouhé nebo snad mechanické vyptávání na to a ono.