PAGLIA, C. Svobodné ženy, svobodní muži: eseje o pohlaví, genderu a feminismu

PAGLIA, Camille. Svobodné ženy, svobodní muži: eseje o pohlaví, genderu a feminismu. Překlad (a doslov) Ladislav NAGY. Praha: Argo, 2019.

Jednotkou akademické břitkosti by mohla být jedna Paglia (1 PGL). S Camille Paglia nemusíte (a v mnoha věcech nebudete) souhlasit, ale bavit a podněcovat k reakcím vás ta androgynní bytost označující se feministku asi bude. Můžete si ji pracovně zařadit do nějakého konceptuálního boxu – ale ona se svým ostrým jazykem rychle prořeže ven. Už předloni mě zaujala snaha studentů snížit pestrost názorů na „její“ univerzitě tím, že se nekonvenční lidé jako Paglia prostě vytěsní z učitelského sboru. Studentská petice (nemalých 1300 podpisů) žádala její propuštění; v textu najdeme např. takovou perlu: „Camille Paglia should be removed from UArts faculty and replaced by a queer person of color. If, due to tenure, it is absolutely illegal to remove her, then the University must at least offer alternate sections of the classes she teaches, instead taught by professors who respect transgender students and survivors of sexual assault.” Univerzita se naštěstí za profesorku postavila.

Její sbírku esejů plných života a vášně jsem v jednom dni koupil a přečetl. Doporučuju: kdyby nic dalšího, tak jako ukázku sarkastických brilantních esejů napsaných vášnivým italským srdcem. Při takové intenzitě jsou dobové kulisy najednou méně významné:

(str. 16) Společenskou nespravedlnost musíme napravovat, kdekoliv to jen trochu jde. Ale něco prostě nezměníme. Existují biologicky dané rozdíly mezi pohlavími. Akademický feminismus se ztratil v mlze sociálního inženýrství. Věří, že jsme zcela produkty svého prostředí.(…) Pod vlivem hloupé francouzské teorie jazyka tyto akademické feministky znovu a znovu opakují prázdné slogany. Jejich náhled na pohlaví a sex je naivní a prudérní. Nechat sex feministkám je jako odjet na dovolenou a psa svěřit vycpávači zvířat.

(str. 73) Podle mého názoru by povinnou součástí výuky všech ženských studií měly být biologie a endokrynologie. Z tohoto základu musí vycházet každé teoretizování o genderu, a to i tehdy, bude-li role biologie nakonec minimalizována nebo odmítnuta. Namísto podpory vědeckého bádání a svobodného myšlení vycházela ženská studia z již vykrystalizované agendy. Nepřipouštěla žádnou odchylku od stranické linie, jež stanovila, že všechny genderové rozdíly jsou vinou patriarchátu s jeho monolitickým zotročováním a zneužíváním žen ze strany mužů. Příchod sofistikovanějších přístupů, jako je například postrukturalistický francouzský feminismus poloviny sedmdesátých let a „diferenční“ feminismus počátku let osmdesátých, přinesl jen malou změnu, jelikož oba tyto proudy biologické skutečnosti buď obcházely, nebo je zcela ignorovaly. Mužští akademikové, kteří vycítili, odkud vítr fouká, se zdráhali nové mocenské struktuře postavit a drželi se zpět ve strachu, že budou označeni za sexisty a zpátečníky. Dějiny rozhodně nebudou laskavé k jejich bojácnosti a zbabělosti. Byl v tom jistý pohrdavý nezájem: „Ať si ženy zřídí vlastní pískoviště a hrají si na něm.“ A tak se osnovy ženských studí a později genderových studií autonomně rozvíjely, kynuly a vytvářely vlastní omezený kánon, chráněný před výzvou vnějších hlasů, a dokonce i před nesouhlasícími feministkami, jako jsem byla já.

(str. 74) Ve svém výzkumu docházím k závěru, že navzdory proměně genderových rolí v jistých barvitých okamžicích dějin, např. v Shakespearově Londýně, kdy puritánští kazatelé ostře vystupovali proti tehdy módnímu transvestitismu, se věci vždy nakonec vrátí k polarizované normě. Navíc genderové experimentování, jakkoli zajímavě dnes působí, vždy zůstávalo něčím výjimečným a nikdy se v žádné společnosti nestalo většinovým jevem. Konečně volatilita v genderových rolích je obvykle symptomem napětí a úzkostí ohledně větších témat. Řečeno jinak, sexuální identita se stává primárním ohniskem tehdy, když dojde k rozpadu jiných forem identifikace a sounáležitosti – náboženské, národní, kmenové nebo rodinné. Navíc zatímco dnes je androgynie nebo transgenderová tekutost vnímána jako něco progresivního, v různých okamžicích minulosti tyto fenomény pomáhaly spouštět ostré protireakce, které mohly trvat celá století. Například permisivní kultura císařského Říma se svým vyprázdněným ritualistickým náboženstvím vytvořila etické vakuum, které záhy zaplnilo masivní duchovní hnutí z východního Středomoří, křesťanství, jež i o dvě milénia později zůstává významným celosvětovým fenoménem. Římská elita užívající si dovolené v Pompejích nebo na Capri si přitom nepochybně myslela, že jejich uvolněný, hédonistický svět bude pokračovat věčně.

(str. 100) Za svou zautomatizovanou rétoriku při ponižování hnutí pro život budou progresivisté muset hodně zpytovat svědomí. Levicové krédo, jež je různě proti válce, proti kožešinám, za veganství a za ochranu ohrožených druhů typu tetřívka křovinného nebo puštíka karibského, by nemělo tak ostře upírat svou imaginaci a slitování nenarozeným.

(str. 148) Opětovné spojení s matkou je volání sirén děsící naši imaginaci. Kdysi to bylo požehnání, nyní je to boj. Zdrojem pastorálních fantazií ztraceného zlatého věku mohou být matné vzpomínky na život před traumatickým rozdělením při porodu. Západní idea dějin jakožto pohyb do budoucnosti, pokrokový plán nebo plán Boží prozřetelnosti kulminující ve zjevení druhého příchodu, je mužská formulace. Tvrdím, že žádná žena by nemohla takovou ideu stvořit, neboť tato idea je strategií, jak se vyhnout ženské cyklické přirozenosti, v níž je muž zachycen. Evoluční nebo apokalyptická historie je mužovo tajné přání se šťastným koncem, falický vrchol.

(str. 173) Dopad studentských bouří na americké univerzity byl pomíjivý. Skuteční radikálové nepokračovali v doktorském studiu. A pokud ano, tak ho záhy opustili nebo byli později poraženi procesem najímání nových akademických pracovníků a kariérního postupu, který odměňuje konformismus a podlézavost. Univerzity byly opuštěny a ponechány prospěchářům a žoldákům, kteří dnes zastávají mnohé z vysokých pozic. Univerzity měly být místem idejí, ovšem dnes patří nádeníkům. Existuje rozšířená domněnka, že tito lidé, jsou nebezpeční levičáci, „radikálové s definitivou“ slovy Rogera Kimballa, kteří pronikli do amerického establishmentu s podvratnými idejemi. Ve skutečnosti to vůbec radikálové nejsou. Autentické levičáctví nikde na našich nejvýznamnějších univerzitách nenajdete. „Mulitikulturalisté“ a lidé „politicky korektní“ ve věcech rasy, třídy a genderu ve skutečnosti představují pokračování uhlazené tradice slušnosti a konformity. To oni institucionalizovali americkou přívětivost, která především chce neurazit, a tudíž musí předstírat, že si nevšímá žádných rozdílů nebo odlišností mezi lidmi či kulturami. Politicky korektní profesoři se svou nenávistí vůči „kánonu“ velkých evropských spisovatelů a umělců výrazně poškodili kvalitu magisterského vzdělávání na nejlepších amerických univerzitách a vysokých školách. Přesto jsou to lidé, kteří ničemu hluboce nevěří. Skuteční radikálové si za něčím stojí a něco riskují: tito akademici jsou rozmazlení papaláši, kteří nikdy během své kariéry nestáli za žádným principem. Nikdy se jim v životě nic nepřihodilo. Nebyli ve válce, nikdy nepřišli o práci ani nebyli na mizině. Nemají žádnou zkušenost nebo znalost ničeho mimo univerzitu a úplně ze všeho nejméně dělnického života. Jejich politika je módní kombinací sentimentální fantazie a nepodložených slovesných kategorií. Vina z vlastní privilegovanosti zmrazila jejich politický diskurs do zjednodušeného světového melodramatu privilegia proti nouzi.

(str. 183) Feminismus je starý 200 let. Mary Wollstonecraftová sepsala jeho manifest roku 1790. To hnutí je staré dvě stovky let a prošlo si různými fázemi. Jeho současnou fázi můžeme klidně kritizovat, aniž bychom nutně kritizovali feminismus. A já chci zachránit feminismus před těmito feministkami. Ztotožňuji se s předválečným feminismem Amelie Erhartové či Katharine Hepburnové, které mě silně ovlivnili, s tou dobou, když ženy byly nezávislé, soběstačné a měly jistou osobní odpovědnost namísto toho, aby své problémy svalovaly na někoho jiného. Chci tuto dobu vrátit zpátky. A můj život je toho dobrým příkladem. Moje akademická kariéra je katastrofa, ovšem nikomu za to vinu nedávám. Za své dílo přebírám osobní odpovědnost. Pokud bych nemohla vycházet ze života, nechala bych to na dobu posmrtnou, jako to udělala Emily Dickinsonová, a mučila lidi v příštím životě!

(str. 188) Představa, že feminismus najednou zázračně přišel na to, že ženy byly v dějinách zneužívány a znásilňovány, je prostě směšná. Záležitosti jako znásilnění musíme vyjmout z kontextu ženských studií a vrátit je do etiky.

(str. 229) Skutečným problémem je úzké vidění světa a netolerance, což jsou problémy postihující až příliš mnoho feministek, které jsou nepřipravené uznávat a analyzovat myšlenky. Ve Spojených státech i Velké Británii panuje v postrukturalistických a postmodernistických genderových studií příliš velká závislost na „teorii“. Se svým neproniknutelným žargonem a elitářskými pózami teorie skutečně není způsob, jak vybudovat hnutí pro skutečný svět. Můj systém feminismu přitakávající sexu je postaven na kombinaci badatelského výzkumu a každodenního pozorování společnosti.

(str. 232) Jak se stalo, že se tolik z nejodvážnějších a nejradikálnějších mladých lidí dnes definuje pouze prostřednictvím sexuální identity? Došlo zde ke zhroucení perspektivy, což nepochybně bude mít smíšené důsledky pro naše umění a kulturu, a možná to i oslabí schopnost západních společností pochopit nebo reagovat na výrazně opačné názory těch, kteří nám nic dobrého nepřejí.

[Chcete-li praktickou ukázku této paralyzující dementní slabosti, je jím materiál německého Bundestagu k návrhu regulace tzv. sexistické reklamy. Jak známo, během silvestrovské noci 2015 se zhruba tisíc mladých mužů (podle policie „ze severoafrické nebo arabské oblasti“) u hlavního nádraží v Kolíně nad Rýnem „dopouštělo“ násilností na ženách. Oficiální materiál Bundestagu dává zcela vážně tyto události do kontextu s nedostatečnou regulací tzv. sexismu v reklamě. Poznámka Josef Kotásek]

(str. 235) Mladé ženy pomýlené naivním optimismem a podporou, jíž se jim dostalo ve výchově („Holčičko, ty dokážeš všechno, co si usmyslíš“), nedokážou vnímat živočišné oči planoucí v temnotě. Mají za to, že obnažené tělo a sexy oblečení jsou prostě jen módní výraz, který neobsahuje žádné sdělení, jež by mohlo být špatně pochopeno a překrouceno člověkem s psychickými problémy. Nerozumí křehkosti civilizace a nechápou, že krutá a brutální příroda je neustále nablízku.

Výpisky z knihy: PAGLIA, Camille. Svobodné ženy, svobodní muži: eseje o pohlaví, genderu a feminismu. Překlad (a doslov) Ladislav NAGY. Praha: Argo, 2019. ISBN 978-80-257-3071-3.