MURRAY, D. Šílenství davů

MURRAY, Douglas. Šílenství davů. Přeložil Alexandr TOMSKÝ. Praha: Leda, 2021

Disagreement is not oppression. Argument is not assault. Words – even provocative or repugnant ones – are not violence. The answer to speech we do not like is more speech.

― Nicholas Christakis

Murray se ve své dva roky staré knize zaměřil na extrémismus bojovníků za lepší budoucnost, jejichž bohulibé verbální cíle kontrastují s neuvěřitelným pokrytectvím a (jen ledabyle maskovaným) puzením k násilí a tyranii.

Role oběti, do které se tak rádi pasují bojovníci za všeobecné dobro, je velmi sugestivní a svým způsobem korumpuje: nese v sobě „přesvědčení o vlastní skupinové morální nadřazenosti" a „vysvětluje zuřivou netoleranci vůči minulosti" a také "důvod, proč se všichni živí a mrtví mají nacházet na správné straně dějin a proč se přejmenovávají ulice a kácejí sochy historických postav, protagonistů špatných dějin, které je pro spásu současnosti nutno přepsat“ (str. 12).

V úvodu Murray smutně konstatuje, že kdosi „rozehrál svou hru na opuštěném hřišti“ (str. 10) – a to paradoxně v momentě, kdy se „hnutí za občanská práva", usilující o „nápravu jednoho z největších historických příkoří, užuž blížilo ke svému cíli“: až „těsně před vítězstvím se vše pokazilo“ (str. 16). Veřejný život je najednou zahlcen „osobami, jež mají zoufalou potřebu stát na barikádě i po revoluci“ (str. 19). Snad proto, že věří, „že o ovšem rozhoduje a všechno řídí politika“ (str. 74).

Murrayho filipiky proti politické korektnosti baví a děsí současně.

Autor se sám stylizuje do hledače „slovních min“ (str. 21), které nakladli aktivisté politické korektnosti do veřejného prostoru. Tyto slovní miny paralyzují společnost strachem a mrzačí svodobu projevu do prázdných slov (v lepším případě do šeptání a náznaků). Přikazují nám uvěřit často i neuvěřitelným nehoráznostem či přiblblým metaforám typu „neexistuje orgasmus bez ideologie“ či „různorodé myšlení je pouhý eufemismus pro nadřazenost bělochů“ (str. 177).

Jednou z osvědčených cest, jak bojovat s omezeností, je humor: Murray např. popisuje nádhernou blamáž, kterou utrpěl jistý odborný časopis, když publikoval podvržený a obsahově zcela nesmyslný článek pod názvem „Konceptuální penis jako sociální konstrukt“. Podobný šprým se pak autorům podařilo i několikrát zopakovat (viz str. 85).

Mystifikace tohoto druhu podle Murrayho upozorňují na to, jak snadno lze na humanitním akademickém hřišti páchat podvody, a jak lze v žargonu oborových studií hlásat každý nesmysl, pokud je „zabalený do uznávaných teorií a dogmatických předpokladů“. Podle autora „stačí tvrdit, že západní společnost je patriarchální, její kultura misogynní, homofobní, transfobní a rasistická, a na tomto základě napadat vlastní společnost či se občas pochvalně zmínit o jiné kultuře, a pak můžete v podstatě tvrdit, co vás napadne“.  

Povětšinou se ale čtenář usmívat nebude.

Sledovat mrzačící „karamboly lidí, kteří si nedali pozor na jazyk“ (str. 14) a šlápli na „slovní minu korektnosti“, lze jen se značným znepokojením. Kniha také obsahuje desítky příkladů zničených či ohrožených nebo alespoň náležitě ponížených kariér, které mají na svědomí kampusoví maoisté s vyčistěnýma zubama.

Murray také popisuje známou nechutnou scénu v Evergreen State College, kde byli všichni bílí vyučující požádáni, aby v konkrétní den odešli z campusu. Ne všichni s tím souhlasili a objevil se „disident", který měl trapně za to, že „nesouhlas je nutný k poznání pravdy a je tedy třeba vyslechnout i jiné názory“. Soldateska dvacetiletých, která zatím světu (krom přehnané citlivosti k příkořím, které na sobě už nezažila) nic nedala, jej pak naháněla po kampusu jako zajíce na honu. Tuto hanebnost doprovázaly výroky jako „svoboda projevu není tak důležitá jako životy černochů, trans lidí, femmes a studentů“ (str. 170).

Popis veřejného urážení rektora, který navíc slabošsky odkýval každou pitomost, kterou na něj aktivističtí studenti v kolektivním amoku na Evergreenu vyplivli, také stojí za to.

Podle Murrayho vzplanutí hněvu na Evergreenu mělo všechny rysy studentských nepokojů z poslední doby: katastrofismus, bezdůvodná nařčení, nároky převlečené za férovost, agresivní slovní útoky a násilné zastrašovací akce (str. 172).

Podobné scény se odehrály dříve i na Yale. Murray to mrazivě komentuje (str. 175): „Už sám fakt, že si studenti na Yaleu vůbec dovolili veřejně nadávat svým profesorům a urážet je, vynucovat na nich ponížené chování, a dokonce je vyhánět za zaměstnání, je naprosto otřesný. Možná to dodalo odvahy studentům na Evergreene a jinde. Dokumentace perfektně ilustruje mocenský boj. Bez ohledu na upřímnost některých studentů bylo vidět, že nevěří svým očím, co jim současná ideologie umožňuje. Lze-li tak snadno snížit autoritu univerzity extrémním obviňováním a nesmyslnými požadavky, mohou se též vyhnout přísným nárokům na studium".

Na str. 228 Murray píše: „Někteří potomci si ještě urážky a utrpení způsobené rodičům nějaký čas pamatují z vyprávění. Jak ale v dalších generacích staré křivdy ztrácejí na váze, na ty, které je připomínají, se už nepohlíží jako na citlivé a čestné osoby, ale padá na ně podezření z agrese a touhy vyvolávat konflikty".

V této souvislosti mě napadá, co je tím důvodem rakoviny hněvu, která tak rychle metastázuje v kdysi svobodném kampusu? Je jím kolektivní nevědomí naplněné staletími křivd, které se nyní tlačí na povrch jako hnis ze starých nezahojených ran, aniž by to aktéři viděli či měli pod kontrolou? Nebo jde o vědomé zneužití minulosti a sprostý kalkul: historická karta je trumfem, který poskytuje příjmy psychologické (jsem oběť, mám tedy nárok na to či ono...) či profesní (kariérní postup v pochybném vědním oboru, vedle kterého působí živnostenské právo jako kvantová fyzika)? Anebo ten extremismus zrcadlí faleš a slabošské pokrytectví elit, které se na povrchu distancují od nežádoucí rasistické minulosti svých předků, činí tak ale bez skutečné pokory a dokonce si za nárokují obdiv?

Další výpisky (již bez komentáře):

„Zapomněli jsem se dívat na minulost s pochopením a odpuštěním, což by mělo být mimo jiné i naší včasnou prosbou o prominutí – nebo alespoň o laskavé porozumění -, až přijde řada na nás" (str. 229).

„Jedním z důsledků negativního pohledu na život, jako by byl nekonečným výsledkem hry s nulovým součtem mezi odlišnými skupinami, jež touží získat status útisku, je ohromná ztráta času a energie. Potřebujeme se nad věcí zamýšlet a diskutovat o ní v daleko širším kontextu“ (str. 304).

„Kdyby vlastní rozpory a nedostatek kritiky mohly zničit nové náboženství sociální spravedlnosti, nikdy by nevzniklo. Lidé, kteří čekají, až se samo rozpadne, budou muset čekat dlouho. Jednak proto, že podceňují marxistické myšlení a jeho odhodlání nedbat nelogičností a neposlouchat varování děsivých karambolů na cestě do vysněné budoucnosti“ (str. 306).

„Jedinou alternativou, pokud svým protivníkům nehodláme uctivě naslouchat a rozumně s nimi diskutovat, je násilí“ (str. 317).

Výpisky z MURRAY, Douglas. Šílenství davů. Přeložil Alexandr TOMSKÝ. Praha: Leda, 2021