M. SCOTT PECK: Nevyšlapanou cestou

Peck je pro mě mezi publikujícími psychoterapeuty něco jako Neil Young  v rocku. Jeho „nevyšlapaná cesta“ je klasika; často navštěvovaná stezka, po které se vyplatí sem tam projít, třeba i několikrát do roka. Peck ve své slavné knize předvádí, co na profesi psychoterapeuta mnohé tolik přitahuje: je to neoddělitelnost profesního a osobního života (Peck to vnímá i obráceně, píše dokonce, že „součástí každého opravdu milujícího vztahu je vzájemná psychoterapie“, str. 156). V právu, zdá se mi, je naopak oddělení profesní a privátní sféry podmínkou přežití (či alespoň nutnou prevencí, která chrání naši intimní sféru před vážnějším zraněním).

Výpisky z knihy PECK, M.S. Nevyšlapanou cestou. Přeložil Jan JAŘAB. Praha: Argo, 1993:

(str. 10) Řekl jsem již, že kázeň je soubor základních nástrojů potřebných ke zvládnutí problémů života. (…) tyto nástroje nás mají naučit trpět, mají nás naučit vyrovnat se s bolestí, kterou přinášejí problémy, abychom je úspěšně zvládali a aby to pro nás bylo zdrojem poučení a růstu (…). O jaké nástroje a techniky jde (…). Jsou to: odklad uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnávání extrémů.

(str. 89) Jeden můj kolega lidem často říká: „Podívejte se, stát se závislým na jiném člověku je to nejhorší, co vás může potkat. Bylo by pro vás lepší, kdybyste byl závislý na heroinu. Dokud budete mít heroinu dost, nikdy vás nezklame, stačí ho mít po ruce a vždy vás učiní šťastným. Pokud ale očekáváte, že vás učiní šťastným nějaká osoba, nečeká vás nic než zklamání.“

(str. 102) Všeobecně rozšířený zvyk plést si lásku s pocitem, že miluji, je zdrojem nejrůznějších sebeklamů. Alkoholik, který sedí v baru ve chvíli, kdy jeho žena a děti zoufale potřebují pomoc, říká barmanovi se slzami v očích: „Opravdu svou rodinu miluji“. Právě lidé, kteří své děti nejhůř zanedbávají, často považují sami sebe za vzor rodičovské lásky. Sklon zaměňovat lásku za pocit, že někoho miluji, se mnoha lidem zjevně hodí: je snadné a docela příjemné spatřovat důkaz své lásky v pouhých pocitech. Hledat důkaz lásky ve svých vlastních činech bývá leckdy obtížné a nepříjemné. Protože však skutečná láska je záležitostí vůle a často přesahuje pouhou katexi a efemérní pocit lásky. Lze říci: „Láska je ve skutcích“. Láska a neláska, právě tak jako dobro a zlo, nejsou jevy čistě subjektivní, ale objektivní.

(str. 128) Pokud terapeutův závazek k pacientovi nevydrží otřesy v jejich vztahu, nedojde k jejich uzdravení: pokud však je dostatečně pevný, odpoví na to pacient obvykle (i když ne vždy) tím, že i on si vytvoří závazek k terapeutovi a k terapii samotné.

(str. 152) Intenzivní psychoterapie je v mnoha ohledech podobná rodičovství. (…)

(str. 153) Už proto, že psychoterapeutický vztah musí být láskyplný a blízký, k sobě bývají pacienti silně eroticky přitahováni. Pokušení tuto vzájemnou touhu ukojit může být obrovské. Trochu podezřívám své kolegy, kteří zatracují jiné za navazování sexuálních vztahů s pacienty, že možná sami nejsou milujícími terapeuty, a proto vlastně ani nechápou, jak obrovská ta touha může být. A dále, kdybych já po důkladném a odpovědném zvážení dospěl k názoru, že duchovní růst své pacientky mohu výrazně povzbudit navázáním sexuálního vztahu, udělal bych to. Za patnáct let praxe jsem se však ještě s podobným případem nesetkal…(…) dobří rodiče se svými dětmi sexuální vztahy z řady velmi pádných důvodů nenavazují. Jejich úlohou je být dítěti užitečný, a ne je využívat k uspokojení vlastních potřeb; jde o to, podpořit je na cestě k nezávislosti. Totéž platí pro psychoterapeuta ve vztahu k pacientovi.

(str. 154) (…) k sociálním kontaktům s pacienty mimo ordinaci, dokonce i po formálním ukončení terapie, by se mělo přistupovat s maximální opatrnosti a po přísném sebezpytování, zda tento kontakt neslouží zájmům terapeuta na úkor jiného.  

(str. 196) Projevem zralosti vědce (…) je pochopení, že věda může být postižena dogmatismem právě tak jako náboženství.(…) je pro náš duchovní růst nezbytné, abychom se stali „vědci“, kteří jsou skeptičtí ke všemu, co jim bylo vštěpováno, tedy k idejím a představám v naší kultuře obvyklým. I vědecké představy se však často stávají kulturními modlami a musíme proto být skeptičtí i k nim.

(str. 225) Popsané paranormální jevy, které nám přinášejí prospěch, jsou příklady fenoménu známého jako serendipita. Websterův slovník ji definuje jako „dar nacházet cenné nebo příjemné, aniž bychom je hledali“. (…) jednou z příčin, proč nedokážeme (této) milosti plně využít, je fakt, že si její přítomnost neuvědomujeme – že neočekáváné cenné věci nenacházíme, protože nedokážeme rozpoznat cenu nabízeného daru. Jinými slovy: serendipita nás navštěvuje všechny, ale my si jí často vůbec nevšímáme; mnohdy nám takové jevy nepřipadají nijak pozoruhodné, a proto je nedokážeme využít ve svůj prospěch.