LEVITSKY, Steven a Daniel ZIBLATT. Jak umírá demokracie. Přeložil Jaroslav VEIS. Praha: Prostor, 2018. Globus (Prostor). ISBN 978-80-7260-394-7.
Skvělá a mrazivá kniha s obrovským množstvím zdrojů a konkrétních příkladů - zejména z USA a Jižní Ameriky. Podle očekávání také silně protitrumpovsky laděná kniha.
Trump je podle Levitského a Ziblatta „přesně ten typ, který strašil Hamiltona a další otce zakladatele, když vytvářeli podobu amerického prezidentství" (str. 95).
Ne snad že by autoři svou sžíravou analýzou přesvědčili o nebezpečí podobných autoritářů ty, co propadli svodům QAnon (a vidí tedy v Trumpovi a spol. udatné „lightworkery" bojující proti celosvětovému pedofilními spiknutí, jež vede Tom Hanks nebo jiná celebrita, zcela slepí k tomu, jak manipuluje s temným pudy svých nešťastných voličů a podporovatelů). Pro toho, které necítí a nevnímá ten drobný rozdil mezi fakty a přesvědčením, ostatně není kniha určena.
A i kdyby snad pro toto publikum psána byla, mine se bohužel cílem - asi jako skvělá řeč pronesená (bohužel) do telefonu k hluchému. Emoce nějaká fakta nedostanou.
Ve druhé kapitole autoři podávají přehled podobných (ne tak trumpovsky úspěšných) krysařů v novodobé historii USA - už jejich úspěch naznačoval, že to někdy bude o fous či spíše za ním.
Až „instruktážní" jsou popisy nenápadné eroze institucí a jejich postupného podrobení se brutální uzurpující moci (historické příklady z Jižní Ameriky a Evropy se ostatně v našem světě aktualizují každý den).
Hodně velký důraz autoři věnují nepsaným pravidlům, které jsou podstatnou a velmi nutnou součástí celé té vratké konstrukce, které říkáme demokracie (a kterou stejně jako temnou hmotu vesmíru nevidíme, ale víme o ní a o její důležitosti pro celý svět).
K tomu plíživému odevzdávání moci demokratických institucí píšou autoři např. toto:
(str. 97) Ke kolektivnímu ústupu od moci - předání pravomocí vůdci, který ohrožuje demokracii - obvykle stačí jeden ze dvou důvodů. Prvním je scestná víra, že autoritáře lze ovládnout nebo zkrotit. Druhým pak je to, co sociolog Ivan Ermakoff nazývá „ideologická dohoda", kdy se autoritářova agenda dostatečně překrývá s agendou politiků hlavního proudu, takže mocenský ústup je ne-li žádoucí, tak alespoň preferovanou variantou.
Demokracie končí tam, kde se klíčoví hráči rozhodnou hrát ultimativním způsobem, jakoby šlo o bytí a nebytí, jinými slovy, když ztratí zdrženlivost, která je tou hlavní exitenční přísadou, jež udrží demokracie při životě:
(str. 152) Představme si demokracii jako hru, kterou chceme hrát donekonečna. Pokud má dojít k dalším herním kolům, musejí se hráči vyvarovat toho, aby členy soupeřova týmu učinili hry neschopnými nebo si je znepřátelili do té míry, že druhý den odmítnou nastoupit.
(str. 155) Opakem zdrženlivosti je zcela neomezené využívání institucionálních výhod. Ústavní právník Mark Tushnet tomu říká „ústavní hra na hraně“ (constitutional hardball) – hraje se stále podle pravidel, avšak využívají se až po samotnou mez a cílem je „jednou provždy vyhrát“. Takový způsob institucionálního boje má soupeře vyřadit a nezáleží na tom, zda demokracie přežije.
Přes veškerý skepticismus končí autoři alespoň špetkou optimismu. Záchranu demokracie v širší integraci a spojení (aspoň částečnému) jinak soutěžících aktérů v obraně proti uzurpující tupé moci. Opět nejde ani o tu samotnou spolupráci a její výsledek, ten může být nakonec nulový - jde spíše o to, naučit se způsobům, zdrženlivosti a připomenout si, že tuto hru musíme chtít hrát „donekonečna". I kdyby to někdy vypadalo trapně a nepřípadně jako skok do dálky o tyči:
(str. 309) Kde politické rozpory společnost rozdělují, mohou naopak různá témata různé lidí v různých chvílích spojovat. Sousedé spolu mohou nesouhlasit v názoru na potraty, ale souhlasit pokud jde o systém zdravotnictví, mohou nesouhlasit s názory na přistěhovalectví, a souhlasit v názoru na minimální mzdu. Takováto spojenectví pomáhají vytvářet pravidla vzájemné tolerance a udržovat je. Když se svými politickými soupeři souhlasíme alespoň občas, je méně pravděpodobné, že je budeme považovat za nepřátele na život a na smrt.
Thank you for rating this article.