KROUTVOR, J. Potíže s dějinami

KROUTVOR, Josef. Potíže s dějinami: eseje. Praha: Prostor, 1990.

Tato kniha pro mě byla v mých 17 letech zjevením. První pořádné eseje - a já jsem z nich byl, a stále jsem, nadšený. Byla to v pořadí teprve druhá kniha vydaná v nakladatelství PROSTOR. V roce vydání (1990), stála hrdých 24,- Kčs.

Její esencí (a také vysvětlení názvu) je kapitola 40 (st. 102).

Jen několik výstřižků:

(str. 45) Ideologie trpí vždycky žárlivostí. Strachem z nevěry.

(str. 61) Kafkův Josef K. byl patrně poslední vývojovou možností úřednické řady. Josef K. má ještě erbovní úřednické znaky, zvyky, způsoby uvažování, určitou etiketu byrokracie. Po jeho smrti ve strahovském kamenolomu končí éra úředníků a začíná úra funkcionářů. Z hlediska psychologie a morálky je to vývojový sestup, ztráta úřednického charakteru. Loajalita se dostává do hluboké krize.

(str. 68) Vizitkou středoevropské melancholie bývá často anonymní zkratka. Nuda každodennosti se nerada představuje celým jménem, uvádí pouze začáteční písmeno. I to je často indiferentní, náhodné. Musl označuje místo děje pouhým bodem, je to zvolený bod W. Makové zrnko zastupuje celý vesmír.  Všechno důležité se odehrává uvnitř, ve vnitřním psychickém prostoru.

(str. 69) Ohrožený člověk utíká sám k průměrnosti, k neproblematickému životu ze dne na den. Monotónnost každodennosti se zmocňuje myšlení, jazyka, zvyků, chování. Ideálem bytí je přežití. 

(str. 79) Střední Evropa je civilní labyrint, plástev banality. Všechno se odehrává uvnitř, v neuroticky rozděleném a rozdrobeném prostoru. Malicherný půdorys malých poměrů dává tušit důvod sklonu k absurditě. Ahistorické, banální a psychické labyrinty připravují gagy, šoky, náhody, nečekaná groteskní setkání, tragické situaci či anekdoty. Kolektivní vědomí si vymýšlí nejrůznější pomluvy, nadávky, klepy, příhody, fámy, legendy, hospodské zvěsti, historky a místní historie.

(str. 121) Když někdo jedná podle „vlastního přesvědčení a svědomí”, bývá to obvykle předem zaujatý člověk, zaujatý více či méně, někdy i fanatik. Veřejný člověk by měl být vždy v pochybnostech, a nebýt si vůbec jistý svým přesvědčením a čistým svědomím. Politik je také člověk, ale jeho lidskost nespočívá v osobní jedinečností, ale naopak v tom, že je složen z mnoha lidí. Politická perspektiva je vždy širší cestou než stezka vyšlapaná jediným člověkem. 

(str. 122) Jestliže Hašek všemožným způsobem zesměšňuje spravedlnost, pak Kafka ji vytrvale hledá.