KAST, V. Krize a tvořivý přístup k ní

Výpisky z knihy KAST, Verena. Krize a tvořivý přístup k ní: typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti krizové intervence. Přeložila Jana VAŠKOVÁ. Praha: Portál, 2000:

(str. 20) Strach může brzdit všechny, kteří se na krizové intervenci podílejí. Terapeut pocítí strach a bezmocnost, která bývá kompenzována snahou nalézt velkolepé řešení. Náročný požadavek, který na sebe terapeut klade, vede často k tomu, že začne dávat velmi rychle návrhy, chce řešit příliš mnoho problémů současně - stejně jako člověk hledající krizovou intervenci. Pocit stagnace však můžeme jako terapeuti potlačit vědomím, že krize je situací proměny, situací, která mnohé umožní.

(str. 62) Když však už popření reality nestačí, nastupují fantazie o návratu k harmonickému prapůvodnímu stavu. Nejde přitom ani tolik o fantazie smrti jako o fantazie orientované na touhu nechat všechno za sebou, aby bylo možné dospět k harmonickému prapočátku. Právě ten představuje něco, co suicidální jedinci postrádají: bezpečí, například jistotu, že mohou mít zlost, aniž jim bude vytýkána. Tyto fantazie pak přecházejí v jednání tehdy, když se člověk obává, že má nastat obrovský rozvrat. Sebevraždu tito jedinci považují za poslední možný tvořivý čin.(…) Na to, že po návratu do počátečního stavu harmonie bude mrtev, sebevrah pomyslí jen zřídka. Jakkoliv se to zdá zbytečné, přesto je nesmírně důležité, abychom suicidálním jedincům vždy, když s nimi hovoříme, neustále vysvětlovali, že po dokonání sebevraždy je člověk skutečně mrtev.

(str. 79) ... následuje čtvrtá fáze procesu truchlení; je to fáze, v níž se člověk znovu přibližuje světu a druhým lidem a v níž se konečně také musí zbavit bolesti ze ztráty. Svou bolest musí nyní obětovat. Někteří lidé si uchovávají bolest místo zemřelého.

(str. 142) Ke všemu, co se v terapeutické situaci odehrává, především však k interpretaci jakéhokoliv materiálu lze přistupovat buď z hlediska obran, nebo z hlediska konfliktu. Zvolená perspektiva nezávisí jen na nabídce klienta a na tom, jak svou roli chápe terapeut. Záleží rovněž na teoretické rozvaze. Ptáme se: Jak je jáský komplex dotyčného člověka schopen integrovat emoce, které terapeutický proces uvolňuje? (…) Přitom je žádoucí, aby se uvolnilo vždy jen tolik emocí, že se já sice ocitne pod tlakem, ale stále ještě je schopno emoce integrovat do jáského komplexu, do sebeobrazu; nemělo by tedy docházet k tomu, že se emoce prostě uvolní a pak se jen tak hodí přes palubu. Mají-li nastat nezbytné změny, musí analýza vždy probíhat pod lehkým tlakem krize.

(str. 143) … při efektivní terapii se má postupovat následovně: Emoce se rozdmýchají tak, až dosáhnou kritického vrcholu – tím může dojít ke změně stávajících struktur. Tato proměna rozhodně není jinak náhlá (…). Přitom však hraje zcela rozhodující úlohu – alespoň u těch škol, které se hlásí k hlubinné psychologii – analytický vztah. Stejně důležité je však i chování terapeuta; podstatné je, aby terapeut dokázal vystihnout, kdy se podařilo dosáhnout optimálního emocionálního zatížení klienta.

(str. 154) Klienti nepřenášejí na analytiky pouze vztahy k dřívějším vztahovým osobám (…); přenášejí také příslušné emoce, které my terapeuti prožíváme jako své vlastní. Současně však cítíme, že nejsou jenom naše vlastní. Přenosem mohou být přirozeně aktivovány naše nevědomé konfliktové vztahy, navíc se však zároveň mohou aktivovat emoce, které souvisejí s kolektivní historií lidstva, tedy nejen s naší historií individuální. Samozřejmě mobilizujeme také svůj odpor, svou obranu proti emocím, které nás ohrožují.(…) v terapeutickém procesu ožívají archaické pocity, s nimiž jsme my sami – například ve vlastní analýze – nebyli nikdy konfrontováni, protože je v nás doposud nikdo neprobudil.

Výpisky z knihy KAST, Verena. Krize a tvořivý přístup k ní: typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti krizové intervence. Přeložila Jana VAŠKOVÁ. Praha: Portál, 2000. Spektrum (Portál). ISBN 80-7178-365-X.