KING, Stephen. O psaní. Vydání čtvrté. Přeložil David PETRŮ. Praha: Beta, 2020.
Toto byla velká zábava a těch pár citátů vás možná dovede do knihkupectví a ke koupi (nejen) této knížky.
(str. 41) .. ale co na střední škole, že? V době, kdy nás v ní vězní jako rukojmí v tureckých lázních, nám skoro všem střední škola připadá jako ta nejvážnější věc na světě. Teprve při druhém nebo třetím třídním srazu si začínáme uvědomovat, jak to vlastně bylo všechno absurdní.
(str. 43) Zbývající dva roky na střední jsem absolvoval dost a dost hodin anglické literatury a pak na vysoké dost hodin kompozice, beletrie i poezie, od Johna Goulda jsem se toho naučil více než za celá studia, a to za necelých deset minut. Škoda, že už ten list papíru nemám – zasloužil by si zarámovat i s těmi redakčními zásahy -, ale i tak si dodnes poměrně dobře pamatuju, co na něm bylo a jak vypadal, když ho Gould pročesal tím svým černým perem. (…) Když něco píšeš, jako bys to sám sobě vyprávěl“, pokračoval. „Když to po sobě opravuješ, musíš vyházet všechno, co je v tom vyprávění nadbytečné.“ (…) „Piš s dveřmi zavřenými, opravuj s dveřmi otevřenými.“
(str. 49) Kdybyste se básníka zeptali, co chtěl touhle básní sdělit, pravděpodobně by vás odbyl jen opovržlivým pohledem a mezi ostatními by se na chvíli rozhostilo poněkud trapné ticho. To, že básník není schopen nic říct o mechanismu tvorby, by patrně nikdo nepovažoval za důležité. Pokud byste na něj dál tlačili, nejspíš by odpověděl, že žádné mechanismy prostě nejsou, jen zárodečný výtrysk pocitů. (…) Tenhle přístup mi nijak zvlášť neimponoval (ačkoliv jsem se nikdy neodvážil říct to nahlas, přinejmenším ne takhle na rovinu)…
(str. 55) Mladé manželské páry moc pošty nedostávají, všichni kromě plynárny a elektrárny jakoby zapomněli, že jsou vůbec naživu.
(str. 193) Chtěl bych se tomu teď postavit čelem. Je to otázka, kterou lidé pokládají všemi možnými způsoby – někdy se zeptají zdvořile, někdy hrubě, ale vždycky se jedná o jedno jediné: Tak co, brouku, děláš to pro peníze? Odpověď zní ne. Nedělám a nikdy jsem to nedělal. Ano, přišel jsem si svými knihami na slušné jmění, ale v životě jsem nenapsal na papír jedinou slovo s myšlenkou na peníze. (…) Píšu, protože mě to naplňuje. (…) Dělal jsem to pro tu čirou radost, kterou mi to dává. A když to děláte pro radost, můžete to dělat navždycky. Byly sice doby, kdy jsem se k psaní upínal trochu jako ke své víře, jako bych tím plival do tváře zoufalství. Druhou polovinu této knížky jsem napsal právě v takovém rozpoložení. (…) Psaní není život, ale myslím, že občas to může být cesta zpátky k životu.
(str. 126) Nehodlám vás přesvědčovat, že jsem zápletku nikdy nevymýšlel, stejně jako vás nehodlám přesvědčovat, že jsem nikdy nelhal, ale oboje dělám jen zřídka, jak jen to je možné. Nevěřím zápletkám ze dvou důvodů: za prvé, protože náš život je takřka bez zápletek (…) a za druhé, protože podle mého názoru promyšlené zápletky nejdou dohromady se spontánností skutečné tvůrčí práce. (…) Podle mého vnitřního přesvědčení se příběhy vymýšlejí víceméně samy. Úkolem spisovatele je dám jim prostor k růstu (a zapisovat je, samozřejmě).
(str. 126) Když jsem během jednoho interview pro The New Yorker řekl Marku Singerovi, že osobně považuji příběhy jen za nalezené věci, něco jako fosilie v mezi, prohlásil, že mi nevěří. Opáčil jsem, že mi to nevadí, jen musí věřit, že já tomu věřím. Příběhy nejsou videohry nebo trička ze stánku ze suvenýry. Příběhy jsou relikty, části neobjeveného světa, který tu byl před námi.
(str. 127) Já se mnohem víc spoléhám na intuici a mohl jsem se na ni spoléhat vždycky, protože moje knihy vycházející spíše ze situace než z příběhu. Některé z nápadů, na jejichž základě ty knihy vznikly, byly složitější než jiné, ale většina začínala stejně prostě jako holá výkladní skříň nějakého obchodního domu nebo vosková tabulka. Obyčejně vložím několik postav (někdy, jen dvě; někdy dokonce jednu) do nějaké nepříjemné situace a sleduji, jak se z ní snaží dostat ven. Mým úkolem není jim pomáhat uniknout na svobodu nebo je postrkovat do bezpečí – taková práce by vyžadovala hlasitou sbíječku zápletky -, ale jen sledovat, co se bude dít, a pak to zapsat.
(str. 128) Když jsem to konečně zabalil, zastavil jsem se ve vestibulu poděkovat recepčnímu, že mi dovolil použít ten krásný stůl pana Kiplinga. „Jsem rád, že se vám líbil,“ odpověděl. Stáhl rty do nejasného, zamyšleného úsměvu, jako spisovatele sám znával. „Víte, on u něj Kipling dokonce umřel. Měl mrtvici. Zrovna když psal.“
(str. 134) Upřímnost ve vyprávění dokáže vynahradit spousty stylistických nedostatků, jak dokazují díla tak neobratných stylistů jako Theodora Dreisera a Ayn Randové, zatímco lhaní je ta nejhorší chyba ze všech a nic ji nenapraví. Lhářům se vede nejlíp, o tom není sporu, ale jen v těch vyšších a širších sférách, nikdy ne tam dole v džungli literární kompozice, kde se k cíli blížíte jen to slovo za slovem. Pokud začnete tam dole lhát o tom, co víte a co cítíte, pak se vám to všechno rázem sesype.
(str. 135) Myslím si, že dějiště a povaha hrdinů jsou pro čtenářův pocit, že je skutečně uvnitř příběhu, mnohem důležitější než jakýkoliv jejich fyzický popis. Stejně tak si nemyslím, že by fyzický popis měl být jakousi zkratkou k dané postavě.
(str. 143) (K úryvku z knihy Buď v klidu od E. Leonarda, pozn. JK) Oba mluví tak opravdově, až zakusíme provinilé potěšení člověka, který náhodou vyslechne cizí zajímavý rozhovor. Zároveň získáme určité povědomí o jejich povaze, i když jen velmi matné. Tenhle úryvek pochází hned ze začátku knihy (konkrétně z druhé strany a Leonard je starý profík. Ví, že nemusí dělat všechno naráz.
(str. 149) A pak je tu ještě báječná třetí složka, ničím neomezená fantazie. Právě tahle složka mi při psaní Misery dovolila stát se na chvíli vyšinutou sestřičkou. A věřte mi, že vžít se do její kůže nebylo vůbec těžké. Naopak to byla svým způsobem zábava. Myslím, že mnohem těžší pro mě bylo stát se Paulem. On byl duševně zdravý člověk, já jsem duševně zdravý člověk, takže žádný výlet do Disneylandu.
(str. 176) O pozadí příběhu je třeba zapamatovat především tyhle dvě věci: a) každý má nějakou minulost a b) většina z ní není příliš zajímavá. Držte se těch částí, které zajímavé jsou a nenechte se unést tím zbytkem.
Výpisky z knihy: KING, Stephen. O psaní. Vydání čtvrté. Přeložil David PETRŮ. Praha: Beta, 2020. ISBN 978-80-7593-174-0.
