ČMEJRKOVÁ, DANEŠ, SVĚTLÁ. Jak napsat odborný text

ČMEJRKOVÁ, Světla,  DANEŠ, František, SVĚTLÁ, Jindra. Jak napsat odborný text. Praha: Leda, 1999.

Tradičně příšerná obálka LEDA nese lehce klamavý název. Tu klamavost podtrhuje text na druhé straně obalu: píše se tu, že jde praktickou příručku. Jasný strategický understatement! Příručkou tato kniha povětšinou není a nezmění to ani fakt, že celá velmi didakticky stojí na jednom příkladu za druhým. Čtení je to kapku náročnější, žádá více čtenářské pozornosti, ale určitě stojí za to: už kvůli těm subtilním vtípkům, pro právníka nezvyklé terminologii a formální vybroušenosti jazykové i kompoziční (no ještě aby ne).

(str. 20) [...] dochází k přehodnocení teze o antirétorickém charakteru vědeckého vyjadřování. Rétorika byla považována po dlouhé období za neslučitelnou s vědeckou prací, neboť vědeckost implikuje pravdu, vědění, poznání, objektivitu. O jazyzce vědy, uvězněném mezi sacrum pravdy a profanum lidského zprostředkovatele, se soudilo, že lépe plní své funkce tehdy, když funguje jako neosobní nástroj předávání faktů a potlačování subjektivních názorů. Předpokládalo se, že autor neovlivňuje čtenáře jinak, než svým racionálním úsudkem. „Zatímco působení na intelekt bylo posvěceno, působení na cit bylo stigmatizováno“ (Duszaková, 1998).  

(str. 28) České vědecké texty se vyznačují vysokou mírou modalizovanosti, především epistémické (jistotní). Znamená to nízký stupeň formulační asertivnosti, pozitivnosti a persvazivnosti (přesvědčivosti), a tedy jistou skromnost a opatrnost či zdrženlivost. Zjišťujeme vysokou frekvenci výrazů s funkcí oslabovat asertivnost tvrzení a omezovat jeho obecnost platnost, tj. s funkcí tzv. „hedging“ (Myers, 1989). Těmito výrazy autor vědeckého pojednání např. předjímá výtky možného oponenta, připouští neúplnost, resp. předběžnost svého tvrzení, rezignuje na definitivnost svých závěrů a jejich obecné přijetí. Můžeme v tom spatřovat motivaci evropského pojetí vědeckého procesu spíše jako spolupráce než jako tvrdé soutěže či konkurence; bývá zaujímána pozice jakoby defenzivní, vyjadřovaná výrazy typu snad, asi, možná, zdá se nám [...]“

(str.30) [...] český vědecký text není orientován primárně na čtenáře. Neznamená to však, že je autor orientován na sebe. Je orientován na obsah sdělení, na jeho předmět, na samu věc. Chce podat logicky uspořádaný, formulovaný, a pokud možno úplný, nenapadnutelný výklad daného jevu, povědět svou pravdu a ovšem též čtenáře seriózně poučit. Je to monolog bez dialogického zřetele a působí patrně – to si přiznejme – větší radost a uspokojení autorovi než čtenáři.

(str. 33) Zeptáte-li se českého studenta, zda navštěvuje kurz psaní, pravděpodobně se na vás shovívavě usměje a vysvětlí vám, že psát se naučil už v první třídě. Položíte-li tutéž otázku studentu americkému, téměř jistě se dozvíte, že se takového kurzu účastní. Nemáme-li podezírat z negramotnosti, kde hledat vysvětlení? Termínem psaní v češtině tradičně rozumíme písemné zaznamenávání, zatímco v pojetí anglosaském je skutečnost označovaná termínem psaní (writing) mnohem širší a to, co míníme českým slovem psaní, představuje nejelementárnější úroveň tohoto procesu nebo snad spíše jeho nutný předpoklad.

(str. 51) [...] daná pasáž je určena spíše čtenáři nezasvěcenému, kterého nechce autorka ihned na začátku odradit velkými podrobnostmi. Teprve když se autorce podařilo (podle jejího předpokladu) čtenáře svým efektním úvodem, založeným na tzv. strategické vágnosti, získat, pokračuje již způsobem klasickým [...]

(str. 61) [...] vědecké kultury se rozpadají do různých zdvořilostních systémů. Zatímco angličtina směřuje k solidární zdvořilosti a zmenšuje parametr vzdálenosti mezi členy akademické obce, a také mezi funkčními styly, jiné evropské jazyky se orientují na hierarchický zdvořilostní systém s asymetričtějšími vztahy mezi příslušníky akademické obce. Méně svobodně překračují hranice prostého vědeckého stylu a méně odvážně se pouštějí do obraznějšího způsobu výklad (nejedná-li se o žánry vysloveně popularizační).

(str. 101) Nechuť k formulaci hlavní teze, která má nejvyšší informační stupeň, na začátku článku je ovšem charakteristická nejen pro české texty vědecké, ale i pro články publicistické. Americký editor pražských novin Prague Post uvádí: „My v první dvou nebo třech úvodních odstavcích odpovíme na otázku kdo, co, kde, proč a jak. Čeští novináři píší jinak. Co uvádějí v posledním odstavci, to bych já dal na začátek.“ (Levy, 1993, 1).

(str. 164) Jedna praktická americká příručka říká velmi jednoduše – ale bohužel značně zjednodušeně -, že dělení na odstavce slouží k tomu, aby se odlišila jedna hlavní myšlenka od jiné hlavní myšlenky. Mnohem promyšleněji a výstižněji se na věc dívá lingvista R. de Beaugrande (1980, 94). Ten soudí, že máme sklon klást hranici mezi odstavci v místech, kde je jistý přechod (nebo i předěl) ve sdělovaném myšlenkovém obsahu. Jinak řečeno, s novým odstavcem čtenář očekává nějaký zřetelný posun funkční povahy: nové téma, jisté vyvrcholení nebo obrat, nové stadium nějakého procesu, přesun centra pozornosti, změnu perspektivy, zdůraznění či vytčení apod.

(str. 196) [...] ve srovnání s texty anglickými (anglo-americkými) je pro český vědecký styl příznačné, že bývá, zejména v oborech společenských a humanitních, výrazně modalizován. V textech převažuje leckdy uvažování a rozmýšlení, zvažování několika možností a jejich vyhodnocování, autoři projevují nízký stupeň rozhodnosti a uvádějí postupné kroky sledující dosažení optimálního řešení. (…) hojný je výskyt sloves typu jevit se, zdát se; myslím, soudím, domnívám se apod. nebo konstrukce typu pokusili jsme se ukázat.

(str. 219) Je jistě třeba lišit procesy a postupy, jimiž badatel k poznatkům dochází, vše to, co se v jeho mysli odehrává, od vědeckého diskursu, od textu, v nichž své poznatky formuluje pro druhé (i pro sebe). Přesto však jeho intuice, představivost, jeho citový vztah k předmětu bádání, vzrušení, které při procesu poznání zažívá, radost z dobrého výsledku, i prožitky estetické (krása a elegance řešení představuje pro některé matematiky dokonce vědecké hodnotící kritérium, tedy toto vše nachází svůj reflex i ve vědeckých textech. Tento subjektivní aspekt stylu vědecké literatury bývá sice některými teoretiky kritizován, a pokud se ve vědeckém textu objeví něco, co je jen náznakem osobního nebo literárního stylu, pokládají to za chybu, avšak na druhé straně jiní vyslovují politování nad tím, že „dne naše psané projevy degenerovaly do neosobní kódové novořeči, která neodhalí ani osobnost autora, ani jeho myšlenky“, a soudí, že „vědecká publikace je také uměním vyprávění příběhu" (Lawrence a Locke).

Výpisky z knihy ČMEJRKOVÁ, Světla,  DANEŠ, František, SVĚTLÁ, Jindra. Jak napsat odborný text. Praha: Leda, 1999. ISBN 80-85927-69-1.