CALVINO, I. Neviditelná města

Výpisky z knihy CALVINO, I. Neviditelná města. 3. vydání. Přeložil Vladimír HOŘKÝ. Praha: Dokořán, 2017

(Zoe, str. 29) Na každém místě tohoto města by se mohlo spát, vyrábět nástroje, vařit, kupit zlaťáky, svlékat se, vládnout, prodávat, ptát se na věštby. Kterákoliv střecha ve tvaru pyramidy by mohla pokrývat jak lazaret malomocných, tak i lázně odalisek. Cestovatel chodí sem a tam a stále pochybuje: protože se mu nedaří odlišit důležité body ve městě, začínají se mu plést i ty, která má roztříděné v paměti. Z toho pak vyvodí toto: jestliže je existence ve všech svých momentech zcela totožná, město Zoe je místem nedělitelné existence. Ale nač je potom toto město? Jaká čára odděluje vnitřek od vnějšku, dunění kol od vytí vlků?

(Zenobie, str. 30) …je zbytečné zkoumat, dá-li se Zenobie zařadit mezi města šťastná, anebo naopak města nešťastná. Nemá ostatně smysl dělit města na tyto dvě kategorie, existují však dvě jiné kategorie měst: ta, která v průběhu let a přeměn dávají svou podobu přáním, a ta, v nichž přání buď dokážou vyhladit město, anebo jsou jím sama vyhlazena.

(Cloe, str. 42) Lidé, kteří procházejí ulicemi velkého města zvaného Cloe, se neznají. Když se spatří, představují si jeden o druhém tisíce věcí, setkání, k nimž by mohlo dojít, rozhovory, překvapení, něžnosti, kousnutí. Ale nikdo nikoho nepozdraví, pohledy se na okamžik zkříží a potom se odvrátí, hledají jiné pohledy, ani na chvilku se nezastaví.

(Ersilie, str. 62) Chtějí-li obyvatelé Ersilie znázornit vztahy, jež určují život ve městě, natahují mezi domy od rohu k rohu vlákna, bílá, černá, šedivá nebo černobílá, podle toho, označují-li příbuzenské, obchodní, úřední nebo společenské vztahy. Když už je vláken tolik, že se mezi nimi nedá projít, obyvatelé odejdou: domy se rozmontují, zůstanou jen vlákna a sloupy, které je podpírají.

(Adelma, str. 80) V životě každého člověka přijde okamžik, kdy mezi lidmi, které znal, je už víc mrtvých než živých. A mysl odmítá přijímat další rysy a výrazy obličejů: na každou novou tvář, kterou potká, přikládá starý otisk, pro každou najde masku, která se nejlíp hodí.

(Eusapia, str. 90) …aby skok ze života do smrti nebyl tak náhlý, postavili obyvatelé pod zemí identickou kopii města. Mrtvoly vysušené tak, aby z nich zůstala jen kostra potažená žlutou kůží, jsou odnášeny tam dolů, kde pokračují v tom, čím se zabývaly dříve. (…) mrtví ve svém městě prováději inovace; není jich mnoho, ale jsou plodem uvážených rozhodnutí, nikoliv pomíjivých rozmarů. Říkají, že Eusapie mrtvých je rok od roku k nepoznání. Aby nezůstali pozadu, chtějí i živí zavést novoty, o nichž se dozvěděli od kapucínů. A tak Eusapie živých začala kopírovat svou podzemní kopii. Říká se, že se to neděje teprve nyní: ve skutečnosti prý mrtví postavili horní Eusapii podle vzoru svého města. Říká se, že v obou městech-dvojčatech už neexistuje žádný způsob, jak rozpoznat, kdo je živý a kdo je mrtvý.

(Teela, str. 105) – Jaký smysl má vaše výstavba? – ptáš se. – Jaký je cíl výstavby města, když ne město? Kde máte plán, podle kterého se řídíte, projekt?

– Ukážeme ti ho, až skončí pracovní doba, teď nemůžeme přerušit práci – odpovídají.

Práce končí se západem slunce. Na staveniště se snáší noc. Je to noc plná hvězd. – To je náš projekt – řeknou Ti.

(Berenice, str. 133) … v jádru města spravedlivých se rovněž skrývá zlá setba: jistota a hrdost na to, že jsme spravedliví – a že jsme spravedlivější než tolik jiných, kteří se považují za spravedlivější, než je spravedlivé – vykvasí v nevraživost, rivalitu, pomstychtivost a přirozená touha pomstít se nespravedlivým  se zabarvuje dychtivostí dostat se na jejich místo a jednat jako oni. Jiné nespravedlivé město, i když odlišné od toho prvotního, se tedy razí místo uvnitř dvojité skořápky nespravedlivé a spravedlivé Berenice. (…) všechny budoucí Berenice jsou přítomny v tomto okamžiku, zavinuté jedna v druhé, nahuštěné a neoddělitelné.