FRANZ M.L. Animus a anima v pohádkách

Marie-Louise von Franz na pěti analyzovaných pohádkách demonstruje, jak do života ženy může promluvit animus (archetypální mužská postava žijící v nevědomí ženy) a jak se o svůj podíl na životě muže hlásí jeho anima (archetypální ženská postava pobývající v nevědomí muže). Archetyp je někdy jako ten venkovní cvičební stroj, který bývá v parcích: usednutím na něj, třeba i omylem, se stroj aktivuje a provádí s lapeným nešťastníkem předem nastavené cviky podle zadaného algoritmu. Nijak přitom nedbá na aktuální tělesné poměry a formu cvičence... á dva tři, zpět dva tři...

Výpisky z knihy FRANZ, Marie-Louise von. Animus a anima v pohádkách. Přeložil Karel KESSNER. Brno: Emitos, 2008.

(str. 14) Pohádky jsou především osvobozením procesů probíhajících v kolektivním nevědomí. Tyto univerzální procesy a vzorce, jak víme, ovlivňují a spoluvytvářejí konkrétní aspekty individuální lidské osobnosti a individuální způsob prožívání obecně lidských životních situací, přesto musíme mít při interpretaci pohádek  stále na paměti, že jednotlivé pohádkové postavy jsou reprezentace autonomních, na lidském vědomí nezávislých archetypů.

 (str. 17) Archaické obrazy boha se obvykle objevují poté, když je oslabena nebo zmizí až dosud dominantní idea vědomí; tento proces je typický pro všechna náboženství. Když řečtí bohové pozbyli mana, následně se objevivší bohově byli archaičtější, vynořili se z doby předcházející starověké řecké kultuře. V průběhu tohoto procesu mohou být spuštěny zárodečné kořeny nové, vyšší kultura úrovně, nejde tedy nutně o pouhou regresi. Něco podobného se událo také v dějinách alchymie, i ona svého času ideově převyšovala tehdejší chemii.

(str. 19) S působením anima se pojí zásadní problém: pokud si žena není svého anima vědoma, animus ovládne její emocionální život a ona se tak stane příslovečným „slonem v porcelánu“. Může sice rozvíjet maskulinní myšlení a hodnotit samu sebe objektivněji, avšak její feminní citová přirozenost je potlačována animovým působením, což zapříčiňuje mnohé životní tragédie, zejména v oblasti vztahů. Takové ženy často kují pikle, strojí léčky, aby někoho polapily, a pak samy padnou do nastražené pasti. S animou to chodí jinak, muži si s ní pohrávají, a ona se pak v nestřeženém okamžiku zmocní klíče.

(str. 26) Animus produkuje emocionální, bouřlivé argumenty, zatímco anima vyvolává vrtošivé nálady a trousí uštěpačné poznámky. Animus bývá náchylný k brutálním demonstracím své moci – hrubé síly. Když cce na sebe upozornit nebo něčeho dosáhnout anima, počíná si mazaněji.

(str. 29) Odhazování předmětů za sebe bez ohlédnutí je typickým pohanským gestem obětování nepopsatelnému, nedotknutelnému, chtonickému božstvu, gestem uctívání sil temnoty, jimž nelze pohlédnout do tváře. To je z psychologického hlediska zajímavý přístup. Křesťané jsou přesvědčeni, že musejí za všech okolností čelit zlu, jenomže ono to není vždycky možné, neboť některé entity mohou být vybaveny takovými numinózními kvalitami, že jim prostě čelit nelze, může jim být pouze přinesena oběť a tak uznána jejich moc. S něčím podobným se setkáme u psychotiků, když do jejich života vstoupí věci tak temné, že není radno se jimi vůbec zabývat – může jim být pouze přinesena oběť, aniž by jim byla kdy v budoucnosti věnována jakákoliv další pozornost.

(str. 31) Některé ženy se před konfliktem snaží ukrýt ve světě racionálních úvah a svoji temnotu nechtějí vidět. V běžném životě se můžeme příležitostně stáhnout do ústraní, abychom znovu nabrali síly, to ale nelze zaměňovat s konečným vyřešením konfliktu, jakmile dozraje čas, je třeba se postavit problému tváří v tvář. Animus občas ženám vnucuje představu, že v životě ničeho nedosáhly, a že už je na všechno pozdě.. Tomu se lze bránit jednoduchou námitkou: „Dobře, tak jsem to v životě nikam nedotáhla, už o tom nechci nic slyšet!“. Tak se lze skutečně vyhnout dalšímu působení  dotěrného anima a ušetřenou energii lze využít k něčemu smysluplnému. Je to, jako bychom animovi předhodili nějakou nedůležitou část sebe sama – jen ať se nakrmí a nechá nás v klidu.

(str. 31) S posedlostí animem je pravidelně spojena skrytá inflace, stejně jako je tomu v případě posedlosti animou. Anima animus jsou nadosobní faktory, patří do božské říše kolektivního nevědomí. Když budeme věnovat pozornost kritériím, které animus uplatňuje, zjistíte, že jsou veskrze kolektivní a s individuálním lidským životem nemají téměř nic společného. Identifikuje-li se proto žena s animem, propadá skryté inflaci.

(str. 57) Ženy posedlé animem někdy působí tak, jako by nežily v našem reálném světě a muží posedlí animou se do něho naopak příliš zaplétají. Temný aspekt animy se projevuje právě v její snaze zaplést muže do pochybných záhad života, zatímco temný aspekt anima působí jako démon, který ženy ze života vyřazuje.

 (str. 75) Vnitřní skutečnost byla natolik reálná, že mu dokonce mohla pomoci k uzdravení. Samozřejmě pak chtěl běh událostí zpětně rekonstruovat z hlediska svého extrovertního zaměření, ale bez podstatného efektu.

(str. 77) Také se někdy plete „vstup do sklepa“ (za účelem popíjení či provozování sexuálních orgií) se vstupem do nevědomí. Ve skutečnosti jde o něco jiného. Uvolnění animálních instinktů nemá nic společného s průzkumem nevědomí. Pokud není přinesena opravdová oběť, pak jde pouze o lacinou zábavu, při níž jsou odhozeny obvyklé zábrany.

(str. 83) V praxi můžeme pozorovat něco obdobného, když přijdeme do styku se ženou, která je posedlá archetypem čarodějnice. Taková žena musí stůj co stůj vyvolávat bouřlivé emoce, a zdá se, že to dělá jen proto, aby emoce vyvolala, bez ohledu na to, jak jsou vzbuzené emoce ničivé! Když taková žena odhalí slabé místo některého ze svých bližních, tak na ně prostě musí ukázat prstem, ať se děje, co se děje.(…) Obdobnou tendenci vykazuje samozřejmě také anima-čarodějnice posednuvší muže. (…) Ne že by mírné zvíření usazeného kalu nebylo žádoucí, vždyť díky němu se mohou některé stinné elementy dostat do světla vědomí a napomoci jeho rozšíření, jenomže pokud k tomu dochází zcela autonomně jako v případě psychotiků, může to vést až k úplnému zničení lidského života. (…) Baba Jaga je feminní personifikací ďábla. Kdokoliv se přiblíží k její chaloupce, vystavuje se nebezpečí smrti, zničení. (…) Pokud musíme takovým elementům čelit, neobejdeme se bez kouzel (…) Některé věci nelze asimilovat jenom tím, že je přivedeme do vědomí. Musíme použít mnohem aktivnější přístup. Proto se Jung domníval, že pokud má analytik léčit psychotiky, musí umět využívat aktivní imaginace pro svoji ochranu. Psychóza je nemocí nakažlivou a - napadá člověka zezadu. (...) Pochopení samo o sobě nestačí.

(str. 89) Někdy se může pacientovi zdát archetypický sen, ale jeho účinek se projeví pouze v nějaké povrchní úvaze typu: „Ano, mytologie je opravdu zajímavá…“. Příčina nemusí spočívat v analytikově neschopnosti správně interpretovat význam takového snu. Archetypické obsahy jsou možná ještě příliš vzdálené pacientovu vědomí. Pak uplyne třeba rok a pacient náhle pocítí obzvláště silné emoce, zmocní se ho panika, začne se třást a běží za svým analytikem – protože nyní, právě teď se nevědomí stalo skutečným.

(str. 91) Rusové jsou obdařeni těmi nejtemnějšími vnitřními zkušenostmi, ale co se týče praktického života, znovu a znovu se vracejí do starých vyježděních kolejí. V jejich psýché jsou ukryty ty nejvzácnější poklady, ale oni se jich ani netknou, naplněni primitivním strachem, a nikdy je nevyužijí.

(str. 91) V knize Psychologie a alchymie se Jung zmiňuje o muži, kterému se zdál sen o neznámé ženě – animě – uctívající Slunce, což podle Junga svědčilo o tom, že veškerý tvůrčí potenciál tohoto muže ještě tkvěl v nevědomí. Takoví lidé se mohou proslavit jedinečnými objevy, které se ovšem rodí „sami od sebe“ v jejich nevědomí. Sami se k nim nedopracují: nejsou to zisky osobního úsilí, nýbrž něco jako dary nevědomé psýché. Jenomže takové dary mohou stejně snadno zase zmizet v nenávratnu, prostě zapadnou zpět do nevědomí.

Zdroj: FRANZ, Marie-Louise von. Animus a anima v pohádkách. Přeložil Karel KESSNER. Brno: Emitos, 2008. Příběhy duše. ISBN 978-80-87171-05-9.