Studenti se někdy na semináři (už teď se mi stýská) rozjedou tak, že pokládají dotazy ztřeštěné, nepravděpodobné a navýsost „nepraktické“. To je v pořádku, seminář takové koření vždy oživí. Navíc bývá dobré své závěry testovat na méně komfortních hraničních případech, už proto, že se často ukáže jejich manipulativní potenciál v diskusi (argumentum ad absurdum).
Někdy ale ta ztřeštěnost přesáhne míru a to pak ztrácím motivaci se dotazem více zabývat a odbývám jej jako zcela nereálný vtípek. A to je má tolerance vysoko, určitě výše, než třeba u jednoho prvorepublikového autora, který v úvodu ke komentáři ke směnečnému zákonu napsal, že se (parafrázuji, text teď nemohu najít) nebude věnovat dotazům typu, zda lze vystaviti směnku na rubu Tizianova obrazu, neboť taková otázka je zcela nepraktická. Já bych si takový dotaz (a pokus o odpověď) neodepřel, vždyť jde o vhodnou příležitost pro zamyšlení nad případnou konkurencí „cenného papíru“ a cenného „papíru“ (co tím myslím: směnka vystavená Karlem Gottem na pět tisíc korun bude mít zcela jistě vyšší hodnotu než je směnečný nominál…).
Jedna listina, jeden dlužník, dvě směnky
Do sbírky kuriozit určených pouze k pobavení (ale ne k řešení) jsem kdysi unáhleně odložil otázku, zda lze vystavit dvě směnky na téže listině – a to tak, že každá bude pořízena na jedné straně papíru a obě směnky tak budou neoddělitelně spojeny jako siamská dvojčata.
Teď se mi ta otázka vrátila dotazem z praxe; teoretická kuriozita se skutečně zhmotnila v konkrétním příkladu. Otázka je zjednodušena tím, že má jít o dvě směnky vlastní emitované stejným dlužníkem.
To, co je pro jednu ze směnek rubem, je tedy pro druhou lícem a vice versa. Nápad ocení možná ekologové, protože papír je využit maximálně: dvě směnky jsme pořídili jednou listinou. Právníci už tolik plesat nebudou. Judikován takový případ podle mých informací není a otázek a pochybností se otevírá nad očekávatelnou míru.
Je tedy možné vystavit směnku na listinu a na rubu stejné listiny následně pořídit směnku druhou?
Co tomu brání?
Úvahy o přípustnosti nějaké postupu v soukromém právu intuitivně začínáme otázkou, „a co tomu brání“? Příkaz favorizovat platnost právního jednání (§ 574 OZ) můžeme ve směnečné agendě aplikovat analogicky. Směnka totiž sama o sobě není právním jednáním, nicméně není důvodu, proč nepostupovat obdobně. Hledejme tak spíše důvody, proč směnku v této kuriózní podobě „dvojdomé směnky“ připustit, než ji odmítnout.
Za nepřímý zákaz nepovažuji zákaz částečného indosamentu, kdy dochází k nežádoucímu (a zákonem zakázanému; srov. čl. I § 12 odst. 3 SŠZ) štěpení práv. U dvou směnek z jedné listiny totiž nedochází ke štěpení práv ze směnky: listině „pouze“ přiznáme způsobilost být podvozkem pro dvě koexistující směnky od téhož emitenta.
Zákon směnečný a šekový variantu „siamských dvojčat“ výslovně nezakazuje. To, co kvalifikuje listinu jako směnku, je zanesení či pořízení stanovených náležitostí na určité místo na hmotném substrátu a následně emise směnky. To bude v zásadě splněno, pokud jsou v pořádku náležitosti.
Náš závěr ovšem nemůže směnky připravit o kvalitu listiny, která má (nutně musí mít) rubovou a lícní stranu. Předpis výslovně předpokládá, že hmotný substrát bude mít rub a líc, byť tyto pojmy zmiňuje sporadicky: líc v čl. I § 25 a čl. I § 31 a rub pouze jednou v čl. I § 13. Oběma směnkám tak nelze upřít rub; stejně tak jim nelze odepřít možnost připojení přívěsku dle čl. I § 13 odst. 1 SŠZ.
Rovněž tak nelze u „první ze směnek“ nevidět, že u ní vlastně problém po nějakou dobu (třeba i jen pár sekund) nebyl. Dokud na rub nepřibyl text „konkurenční“ směnky, byla ta první bezproblémovou směnkou (a až následně byla „připravena“ o prostor pro rubopisy a ocitla se víru nejistoty, který její protipól na odvrácené strany způsobil).
Odpůrci přípustnosti „dvou směnek v jedné listině“ by proto měli připustit alespoň to, že první směnku je možno umořit, když už doplněním siamské sestry přišla o svoji platnost. S tím ovšem nesouhlasím: proč by platnost směnky mělo mařit pozdější prohlášení mimo text na líci?
Pořízení „druhé směnky“ nelze považovat ani za prominutí směnečného dluhu, ani za dodatečně formulovanou podmínku. Druhá směnka „nekonzumuje“ svou starší sestru, spíše jen parazituje na její rubové části,. Tvoří přitom novou samostatnou směnku, která vyžaduje vlastní emisi.
Zmatky v praxi
Šetření papírem tu určitě nebylo na místě. Potíží a nejistot, které spojení dvou směnek v jedné listině přinese, je nadmíru. Pokud bude text kterékoliv směnky dále doplňován a rozvíjen o další zápisy, musí být jasné, ke které směnce se tato následná doplnění vztahují. Uznáme-li přípustnost „dvou směnek v jedné listině“, je třeba opatrně našlapovat např. u rubopisů (které lze s uvedením převodní doložky pořídit i na líci, což by v tomto případě dávalo velký smysl), akceptace či avalování (které by opět měly být pouze na líci, což je ostatně pravidlem).
Jednodušší bude koexistence směnek s formou na jméno, tj. rektasměnek, které se převádějí obyčejným postoupením pohledávky. U nich nebudeme tolik potřebovat „rub“ - žádné rubopisy prostě nebudou. U kvitance pak bude opět důležité identifikovat platbu té či oné směnky – nejlépe tím, že obecně nebudeme pro zápisy týkající se jedné ze směnek využívat rub a vystačíme si s lícem (aniž by současně vznikl prostor pro diskuse, zda zápis na líci není ve skutečnosti zápisem na rubu „té druhé“ směnky).
Zvláštní nároky si „siamská směnečná dvojčata“ vyžádají při uplatňování práv (prezentace, protestace) a zejména pak ve směnečném řízení, v němž musí být u soudu najisto postaveno, ze které listiny (tedy které její „strany“) se odvozují příslušná směnečná práva - je na žalobci, aby svou žalobu v tomto směru upřesnil.
Žalobce tak musí jednoznačně vyjasnit, co je pro něj líc a rub u dané listiny a ze které směnky tedy dovozuje svá směnečná práva. Označí-li jednu stranu směnky za líc, neměl by pak rub s „druhou směnkou“ tu první směnku nějak diskvalifikovat. „Rubová“ strana sice obsahuje spoustu textu (který dohromady tvoří náležitosti směnky), současně jej ale nelze považovat za právně relevantní text pro směnku na líci a pro daný spor. Koexistující směnka není přeci pouhým podpisem na rubu směnky (který by byl rubopisem), ani přijetím či kvitancí nebo a již vůbec avalským prohlášením.
Přesto však obě směnky rub jistě mají – nějaký prostor pro pořízení rubopisu by se jistě i na „druhé straně“ našel. Pak ale musí být zcela jasné, k jaké směnce se rubopis vztahuje. Obecně platí, že rubopis může být situován i na líci.
Souvisí s tím i potíže dané růzností osob. Ty nejsou tak palčivé u směnek, které mají stejné účastníky (výstavce a věřitel sehrají formálně identickou konstelaci i na "rubu"). Parametry pro uplatnění směnečných práv jsou shodné - identické místo platební, totožné datum splatnosti…. Nabízí se dokonce spojení soudního řízení o obou směnkách.
Méně komfortní je situace tam, kde se klíčové parametry směnky liší (různá místa, různé časy). Věřitel pak musí jednou listinou uplatňovat práva ze dvou směnečných závazků - na různém místě a v odlišném čase. S tím souvisí problém u placení, který ještě rozeberu níže.
Více směnek i více věřitelů?
Největší komplikace ovšem přinese stav, kdy obě směnky mají různé účastníky na straně věřitele. Listina bude po řádné emisi obou směnek v rukou jednoho z nich, právně ovšem budou postupovat ve shodě jako spoluvlastníci. Oběma věřitelům pak nezbývá než pečlivě smluvně koordinovat své postupy tak, aby podle okolností nedošlo ke ztrátě postižních práv či promlčení nebo zamítnutí žaloby pro nedostatek formální legitimace.
Současně je třeba vyjasnit režim výkonu práv z listiny ve stylu „každý chvilku tahá pilku“. Oba dva věřitelé jsou omezeni v manipulaci s listinou tím, že musí brát ohledy i na zájmy druhého.
U placení první směnky vznikne patrně největší problém koexistence směnek s různými věřiteli: podle čl. I § 39 SŠZ totiž může dlužník požadovat, aby mu směnka byla vydána opatřená potvrzením majitele o placení. Pokud to první věřitel učiní, připraví tím o směnečná práva svého „kolegu“, který měl tu smůlu, že jeho směnka byla splatná později.
Tento problém má své řešení. Nezapomeňme, že i druhou směnku emitoval ten stejný dlužník. Pokud listinu obohatil o další směnku, s pozdější splatností a ve prospěch jiného věřitele, můžeme tento postup chápat i tak, že tím rezignoval na vydání kvitované směnky dle čl. I § 39 u první z plateb (musí počítat ještě s uplatněním druhé směnky). Jiný postup nelze označit za poctivý.
„Umständlich“ bude takové svérázné spoluvlastnictví ostatně už na počátku – směnka musí být totiž řádně emitována do rukou prvního nabyvatele (remitenta), což bez kooperace a svolení remitenta „první směnky“ či nějaké formy zastoupení snad ani nebude možné.
Praktickým řešením situace je tu buď zmocnění stejného zástupce nebo převod jedné směnky na některého věřitele - myšleno věřitele z té "druhé" směnky. Tím dojde k prakticky velmi žádoucímu spojení oprávněných z obou směnek do jedné osoby. Odpadají pak obtíže vyvolané požadavky čl. I § 39 (platba oproti vydání kvitované směnky) a nutnost argumentace imanentní rezignací na vydání směnky. Věřitel prostě může vyčkat, až budou směnky splatné obě a uplatní tak práva současně (předpokládejme, že rozdíl splatností není markantní a nehrozí ztráta postižních práv dle čl. I § 53 SŠZ).
U rektasměnek nebude za účelem převodu potřeba na směnku nic vyznačovat, takže tu nejsou žádné textové překážky a nevznikají dohady, který text rubopisu patří k první, a který ke druhé směnce. U ordresměnek bude samozřejmě rubopis potřeba – pak bych jej ale doporučil pořídit s převodní doložkou na líci převáděné směnky (což, jak bylo uvedeno výše, zákon nevylučuje, srov. čl. I § 13 odst. 1 SŠZ).
Závěr
Praktické obtíže (a že jich je!) u listiny, které je domovem pro dvě směnky emitované stejným dlužníkem, nemohou být důvodem pro vyslovení neplatnosti směnky. Zatím jse nenašel pádné argumenty, proč by směnka nemohla být identickým dlužníkem pořízena na rubu směnky jiné. Věřitelské nepohodlí a nejistota argumentem pro neplatnost nejsou.
Dvě směnky podle mého mohou být vyhotoveny stejným dlužníkem na jedné listině: každá na „své“ straně. Každá přitom vytvoří svůj vlastní samostatný mikrosvět, který spojuje jen osoba věřitele (a u různých věřitelů jen dosti problematické spoluvlastnictví listiny jako takové). Tento mikrosvět je křehký a zničit jej může neuvážený postup věřitele.
Různost věřitelů vyvolává takové problémy, že je v praxi na místě je vyřešit převodem směnky na jednoho z nich. I bez toho se ale nabízí redukce čl. I § 39 SŠZ tak, že dlužník, který emituje dvě směnky v jedné listině dvěma různým věřitelům, rezignoval u prvního placení na vydání směnky („neutralizace“ směnky je pak třeba dosáhnout náhradně kvitancí apod.). Směnka je dlužníkovi vydána až po platbě druhé směnky.
Judikaturu k otázkám, kterým jsem se zde věnoval, ovšem ještě nemáme. Třeba se to brzy změní.
----
Thank you for rating this article.