Dnes už je to určitě jinak, ale když jsem kdysi dávno končil právnickou fakultu, rozhodovali o vstupu do justice psychologové. Ne zkoušky, fakultní či justiční… vstupní bránu do justice - po téměř deseti letech "právnické přípravy" - nakonec zvedal či zavíral psycholog (navíc pro celou ČR byli jeden čas údajně jenom dva).
Budoucí soudci procházeli zvláštní procedurou bez možnosti revize (čl. 26 Listiny tu asi nikdo netestoval). Tato zrůdná a perverzní koncentrace moci do ruikou dvou lidí musela ovlivnit generace.
Pamatuju si, že někteří spolužáci se snažili na testy nějak připravit. Učili se třeba, jak namalovat strom tak, aby to vyhovovalo všem očekáváním (jeden mi říkal, hlavně musíš namalovat ten strom pořádně, pěkně přes celý papír, silný kmen, košatá a dobře vykreslená koruna, žádná souška, rozumíš, jinak pudeš…).
Někteří už byli připraveni tak, že to muselo být nápadné – asi jako když Timothy Leary vyplňoval ve vězení psychotesty, které ještě jako profesor psychologie na Harvardu sám vymyslel pro testování kriminálníků. Vyšel z nich samozřejmě jako beránek, kterého by dozorci nechali kosit trávu na vlastní zahradě (když už jsme u toho vězení, na Slovensku tyto testy budoucích soudců prováděli či snad ještě provádí psychologové Vězeňské správy a to už je úplná patafyzika, tomu, kdo toto dovolil, muselo přeskočit...).
Psychologové jako finální strážci systému s velkou mocí... Jeden se mé spolužačky (dnes výborné soudkyně) u psychotestů slizce ptal, jakou polohu preferuje při sexu. Kdysi s ním byla veřejná debata na fakultě, bohužel jsem se jí nemohl zúčastnit (možná to tak bylo lepší, protože bych se možná přestal kontrolovat). Rád bych se ho býval zeptal, jaká že to poloha je podle něj pro soudkyni ta pravá. Odhaduju, že bych se dočkal vychytralé manipulativní odpovědi, že smyslem takového impertinentního dotazu bylo dostat uchazečku z komfortní zóny, znejistět ji, abychom viděli, jak reaguje ve stresu…. Jistě, jistě. Vidím to spíš tak, že součástí odměny pro strážce systému byla možnost poslintat atraktivní uchazečky, užít si jejich rozpaky a prostě se chovat neomaleně (se suverenitou kata, jehož oběť už nikomu neprozradí, co jí v posledních chvílích života udělal).
Zajímavý rozhovor vedl s jedním z těch psychologů kamarád, kterému přišlo jako naprosto bizarní, že by měl psycholog dělat něco jiného, než nanejvýše vyloučit toho, kdo je pro funkci soudce naprosto nevhodný. A rozhodně by tedy neměl hledat nějakého „ideálního soudce". Na to mu pan psycholog žoviálně opáčil, že by to pak už nebyla taková legrace...
A do třetice té legrace, jiná má kamarádka - dnes skvělá soudkyně, úžasná odborně i lidsky, prostě někdo, koho fakt chcete mít v justici - přes psychotesty u strážce systému vůbec neprošla. Přitom excelovala na fakultě i u justičních zkoušek. Odůvodnění pana psychologa bylo toto: „Tato žena udělá kariéru kdekoliv, tak proč zrovna v justici?“ Ten muž si prostě hrál s lidskými osudy jako puberťák s tlačítky like/dislike na YouTube. Takto tehdy dopadli i další dva uchazeči s nejlepším prospěchem. Předseda soudu, starý pán, měl naštěstí o významu psychotestů jasno. Zavolal si ty „neúspěšné“ a řekl jim, „jste premianti a já mám zkušenost, že nejlepší soudci jsou blázni“ - a vzal je všechny. Díky za takové předsedy soudů!
Všichni takto přijatí „blázni" svými kariérami usvědčují pana psychologa z omylu (nebo zlé a sadistické svévole). A pro nás jsou varováním, že svěřit klíče od bran nejdůležitějšího právnického povolání (dvěma) psychologům byla buď neuvěřitelná pitomost a naivita nebo zlý záměr, který si žádá reakci: něco takového se prostě nesmí opakovat.
PS Pro ty, co umí německy, přikládám ještě výstřižek z knihy Grünstäudl, G. Richterauswahl und Richterausbildung im Systemvergleich: Österreich, Deutschland und die Schweiz seit 1945, 2018:
Thank you for rating this article.