Štítivost

 „Musím říct, že mě příliš nezajímají argumenty a protiargumenty, ta čtverylka, kterou učenci popletou stejně snadno jako naprostý laik. Jelikož však dovedu bezprostředně vycítit člověka, sleduji vaše obličeje, když mluvíte, a vidím, jak vám teorie znetvořuje tvář. Nejsem povolán k tomu, abych konstatoval správnost vašich argumentů – mně jde o to, aby vám vaše pravda neproměnila obličej v tlamu, abyste se pod jejím vlivem nestali odpudiví, nenávistní a nepřijatelní. Nejsem tu od toho, abych ideje kontroloval, já jen zjišťuji, jaký vliv má idea na konkrétní osobu“  (GOMBROWICZ, Deník I. Praha: Torst, 1994. s. 117).

Gombrowicz tato slova sice adresoval komunismu a jeho ideologii, jeho přístup je ale nadčasový. Kruté dobové kulisy (zápis v deníku je z roku 1953) by nás mohly vést ke  přehlédnutí základu jeho postoje, který zůstává neměnný i v dobách šťasnějších. Je jím program, který bychom mohli značit jako "štítivý nadřazený odstup a opovržení". 

Soudící mysl v tomto programu podává plný výkon, schovaná přitom za citlivostí, se kterou tak dovedně lustruje a analyzuje ostatní. Mistrně se vyhne skutečné konfrontaci chytrým přerámováním: já se přeci nenechám zatáhnout do malicherných vědeckých či pseudovědeckých půtek, kdepak, z toho kouká jen bolehlav, já tu stojím se svými senzory jako samozvaný inspektor, který u jiných (namísto sebe) hodnotí, nakolik se jim obličej proměnil v tlamu. Druzí se ke mně nedostanou; jsou pro mě pouze objekt kritické analýzy. Chybí už jen vystavit cerfitikát.

O takový informační servis ale málokdo stojí. Kdo by taky měl zájem o vivisekci? Místo vděku bližních tak přichází osamocení.

Nepomohou přitom žádné triky mysli, která si zkouší namluvit, že žádný štít neexistuje: ten je nejsilnější právě tehdy, když není viditelný.

Věci se mají tak, že dokud tu bude štít, bude tu i jeho stín. Štítím-li se páchnoucího nemocemi prolezlého bezdomovce, nezakryje to sžíravá kritika lichváře, který jej přivedl na dno. Na pohrdavém postoji k oběti proto nic nezmění, když ve snaze o jeho spásu budu házet špínu na pachatele.

Prohlédnutí toho opovržení a štítivosti je ale velkou příležitostí ke změně. I ve své nejnižší podobě se může štítivost stát hybatelem velkých věcí. Gautáma odešel ze své zlaté klece poté, co byl konfrontován s utrpením skutečného světa. Svůj palác prý opustil poté, co se probudil mezi upocenými unavenými tanečnicemi a spícími sluhy, kterým z otevřených úst kapaly sliny. Co když právě ta štítivost byla doslova tou poslední kapkou (stékající z úst sluhy), která jej vyhnala do samoty jeho cesty?

Co když právě štítivost vede k léčivé samotě - která možná na počátku bude bolavým osamocením, v níž dštím oheň na své bližní, ale pak se transformuje v tu samotu, která mi umožní... porozhlédnout se v sobě? A ten pohled bude stačit k tomu, aby se zjevilo vše, co bylo za štítem a jaké bolavé místo bylo chráněno před hrozbami z vnějšího světa?

Taková změna může proběhnout velmi rychle. Alan Watts někde píše, že není naší povinností být tím, kým jsme byli před pěti minutama. Těch pět minut je metaforou, ve skutečnosti se totiž změna odehrává okamžitě: JÁ, ve verzi "bez štítů", je tu totiž... právě teď.