Asi před dvěma lety jsem šel se svou nejlepší kamarádkou po Gorkého třídě, když kousek od nás proletěl pes. Tedy, proletěl… po sotva postřehnutelném souboji s gravitací dopadnul mezi auta, na hranu chodníku, s tím podivným neblahým zvukem, který vydá živé tělo při těžkém nárazu. Několik dlouhých sekund bolestně vyl a pak už tam jen ležel, pokálený a v křeči a celý se třásl.
Během chvilky dorazil mladý pár. Třásli se stejně jako jejich pes, plakali a přerývavě se domlouvali, co udělají dál. Kluk nebyl schopný zavolat z mobilu - když jde do tuhého, jsou ty smartphony k ničemu, což potvrdí každý, kdo někdy musel volat se zakrvácenýma chvějícíma se rukama. Starší paní, která šla kolem, je se soucitným klidem zkušené zdravotní sestry nabádala k tomu, aby byli s ním, hlavně teď buďte pořád s ním, děti.
Zavolal jsem měšťáky, ale někdo mě už předešel, víme o tom, pane, už nám volali, a tak jsme pokračovali dál po Gorkého na bezmasý oběd a snažili jsme se nemyslet na toho shiba-inu, který s tělem na chodníku a hlavou na silnici (jakoby je ten náraz od sebe oddělil) bojoval o život.
Z variant mluvit o tom/nemluvit o tom, jsme vybrali tu první. Zamítli jsme možnost, že to celé byla společná denní můra a vše se odehrálo jen v naší fantazii vyvolané otravou oxidem uhelnatým.
Po delší truchlivé pauze jsme odmítli i tu variantu, že jsme ve skutečnosti viděli něco jiného, horšího: pád dítěte. A ten japonský pes velikosti batolete byla jen synchronizovaná snová obranná kamufláž (to se tak děje, když se u stolu sejdou dva pozorovatelé, kteří milují Borgese a Poea; na Hrabala jsme si taky vzpomněli).
Pak jsme se ale vrátili na zem. A překvapili jsme sami sebe rozdílností viděného; jako bychom byli na dvou různých smutných představeních a pozorovali dva úplně odlišné příběhy.
Já viděl nešťastnou náhodu: Míček, který byl nepředloženě vyhozen příliš blízko okna podkroví, a rozdováděného psa, jenž ve hře, na kterou majitelé nikdy nezapomenou, proskočil oknem v pátém patře a aportoval se do prázdnoty. Viděl jsem dva sympatické a zdrcené mladé lidi a jejich umírajícího psa, který - ač to ti dva ještě neví - právě uvolnil prostor jejich dítěti.
Kamarádka pozorovala úplně jiný, temnější příběh: nosí podstatně tmavší brýle než já, což se někdy hodí – třeba, když je už světla příliš. Viděla zuřivou hádku mladého páru, facky, nadávky, létající předměty v bytě, sousedy za zdí s výrazem už zas - a muže v nezvladatelném pomstychtivém afektu, který vyhodil společného miláčka z okna a pak už jen v šoku a s těžkým pocitem viny zíral na ten „úlet“.
Tato verze je pro mě tak nepřijatelná, že jsem už několikrát uvažoval, že na ty mladé zazvoním a zeptám se jich, jak to bylo… Jasně, tobě tak určitě řeknou, jak to bylo, opáčí na to nositelka tmavé optiky. A navíc, stejně už spolu nejsou, dodá očekávaně.
Oba jsme na 100% přesvědčeni o pravdivosti své verzi.
Když o psovi z Gorkého někomu vyprávím, vybere si posluchač obvykle jednu z těch dvou variant; stejně jako my dva. Detaily se liší, ale základ je vždy stejný, pouze dvě možnosti: vypadnul sám/někdo mu pomohl. Dokud si ale z této černobílé palety nevybere, ten pes vypadnul nešťastně z okna a také z něho byl vyhozen, zemřel a také přežil; a ti mladí jsou spolu a také se rozešli. Obojí je tady současně - až do okamžiku, než událost dopadne do mysli či srdce diváka či posluchače a ten zvolí jeden z možných příběhů.
Když pominu variantu, že jsem si to celé vymyslel jako projekční plátno pro své známé (bohužel nevymyslel, ten pes opravdu vypadnul z okna), zůstává tu ještě něco, co nevidím.
Nějaká paradoxní třetí možnost, možná více „třetích" možností, ukrytých v zatím neznámém prostoru a čekajících na objevení svým pozorovatelem.
Image by Arek Socha from Pixabay
Thank you for rating this article.