Lúzrům

Před lety jsem se zúčastnil porady na jistém ministerstvu. Na setkání, které se týkalo spotřebitelského práva, byl přítomen i slovutný český advokát. Poté, co se dostal ke slovu (a to netrvalo dlouho), začal přítomné přesvědčovat o potřebnosti „soukromých rozhodčích soudů" - zvláště toho, ve kterém působil jako rozhodce (a který v té době řešil desetitisíce spotřebitelských sporů ročně – ano, tehdy ještě rozhodci mohli rozhodovat spory ze spotřebitelských smluv!).

Advokát dále prohlásil, že spotřebitelé jsou nerozumní, ba až polotupí. Bez rozmyslu podpíší cokoliv, co se jim předloží, měli by konečně nést důsledky svého nerozumu a není důvodu je furt chránit...

Výchovné tirády od právníků, kteří notoricky zaujímají místo na té úspěšné straně plotu, mě vždy zaujmou, zvláště, když na ně tu a tam narazím v soudních rozhodnutích. Někdy soudy nejsou schopny rozpoznat vlastní hindsight bias ("I knew it all along phenomenon") a v odůvodnění vyčítají neúspěšnému účastníkovi, že udělal či neudělal to či ono. A závěrečný účet pak podtrhnou podivným výchovným poselstvím, životní radou, případně obojím (možná by tyto pasáže mohli soudci psát až po poslechu této písně).

Vypadá to jako pomoc, ale pomoc to není. Jde o jedovaté kvítí ze skleníku úspěchu, kterým ti úspěšní obdarovávají ty neúspěšné k Mezinárodnímu dni lúzrů (tento svátek je zajímavý tím, že jej nikdy neslaví samotní oslavenci).

Mám podezření, že v bídě těch „nerozumných“ nachází ti „rozumní“ potměšilou odměnu za své vzorné a bezchybné jednání. Nevynikne snad výkon i průměrného běžce vedle člověka, který jen s námahou ujde sto metrů? Tento perverzní mechanismus ukazuje, že strach z neúspěchu trápí nejvíc ty úspěšné; ostatně, kdo je na dně, nemá už kam upadnout a výchovné rady obvykle nerozdává ani nepříjímá.

To úspěšného irituje pohled na neúspěch: připomíná mu možnost vlastního selhání a vrtkavost osudu.

Ale zpátky ke schůzce na ministerstvu. Zatímco advokát požadoval od spotřebitelů rozumnost a bdělost, kterou se chlubil sám sobě, kolovala mezi námi prezenční listina. První list byl už zcela vyplněn podpisy přítomných a začínalo se proto novou řadou na přiloženém prázdném papíru. Advokát (zcela zaujat svým vlastním kázáním), napsal nahoře velkými písmeny své jméno, podepsal se - a s nepřítomným pohledem mi papír předal i s propiskou.

V duchu mi hlavou prolétlo vše, co vím o blankorubopisu a jeho garančních účincích. Kdyby to celé pozoroval autor dobrodružných románů, popsal by mou reakci slovy, „v jeho očích se zlověstně zablesklo".

Je to dobrý příklad do seminářů z práva cenných papírů - a myslím, že nejen do nich.

Obrázek od Public Domain Pictures z Pixabay