V létě minulého roku jsem na FB napsal tento krátký post:
----------------------------------------
„Jak jsem svého otce odnaučil kouřit“
Psát povídku inspirovanou vlastním dětstvím znamená návrat silných vzpomínek a příběhů z doby, kdy se do nás každý zážitek vpaloval s intenzitou, kterou už v dospělosti nezažíváme. Jeden z mých zapomenutých příběhů, který se mi teď vybavil, se týká psaní.
Kdysi jsem zúčastnil v nějaké literární soutěži se slohovou prací nazvanou „Jak jsem svého otce odnaučil kouřit“. Psal jsem o tátovi, o tom, jak se roky snažil přestat kouřit a jak mě jednou večer po záchvatu kašle požádal, abych mu schoval „poslední" krabičku cigaret a už mu ji nevydal, i kdyby sebevíce prosil. Asi jste se už setkali s tím, jak se závislí snaží přehodit svůj boj na někoho jiného. Nefunguje to. Však také naše spiklenecké spojenectví vydrželo jen do rána. V pět ráno slyším dupot po schodech do mého pokoje, dveře se rozrazily, v nich tata: „Kde sú ty cigarety“. - „Ale říkals, že chceš přestat“. „Kde sú?“ - „Spálil sem ich“. „Kde sú ty cigarety, kurva!“. - „Nedám“ (řekl jsem s výrazem rozespalého Julia Fučíka). Bác… dostal jsem takovou facku, že jsem byl rázem probuzený. Vstal jsem, vyndal cigarety z šuplíku a mrsknul mu je k nohám. Táta je beze slova zvedl a odešel. Večer, až se vrátil z práce, byl celý zkroušený, zavolal mě na zahradu, omlouval se mně, pak jsme spolu rozdělali oheň, vzali krabičku cigaret CLEA, které tehdy hulil, a spálili ji. Od té doby si už nikdy nezapálil.
Tolik slohová práce.
Skutečnost byla jiná. Všechno sedí až do „Gde sú ty cigarety, kurva!“. Pak se ale příběh ubíral méně romantickou cestou. Výraz táty byl tak intenzivní a já byl v pět ráno tak vyvalený a rozespalý, že jsem mu cigarety okamžitě vydal (a děkoval si, že jsem je nevyhodil). Na Julia Fučíka jsem si ani na sekundu nevzpomněl. Táta hulil dál jak fabrika a slohovkou bavil kolegy v práci. Přestal až po letech, když ho přesvědčil silnější argumentační kalibr - trojitý bypass.
Ale já tou povídkou něco získal: krom účasti v jakési dětské literární soutěži také poznání, že literární úspěch může spočívat ve vyváženém spojení reality ....a lhaní z lásky."
----------------------------------------
Ten post na Facebooku se tátovi moc líbil. Ptal se po něm. Hledal ho na tomto blogu a nenašel - on totiž moc nerozlišoval blog nebo Facebook. Nevím už, z jaké marnivosti jsem mu ho neposlal, když jsem tak jednoduše mohl. Tak mu jej - pro případ, že by ho ještě někdy hledal - dávám sem.
Láska má tolik podob a vyjádření. Někdy se skrývá v dětské fantazii o zdravém tátovi, jindy v dospěláckém příspěvku na FB, který je zdánlivě nad věcí...
JUDr. Josefu Kotáskovi (* 18. 2. 1951 – † 5. 2. 2021)
