V buchlovských kopcích jste si možná v minulosti všimli nápisu u cesty: Dršťková Koleno. Neumělý, ručně vyvedený text asi nevstoupí do dějin marketingu, ale já bych jeho efekt nepodceňoval. Projíždějícím sděluje nejen dvě zásadní položky z menu té restaurace (či spíše stánku? – nikdy jsem tam nebyl), ale grafika „billboardu“ a jeho umístění, jakož celá ta neumělá lapidárnost perfektně sdělují, co může návštěvník očekávat (a co naopak nedostane). Hned je například jasné, že o michelinskou restauraci nepůjde, takže náročnější klientela ani nepřibrzdí. A vegani přidají plyn.
Na druhou stranu: neevokuje nápis „Dršťková Koleno“ jistý druh rutinní solidnosti české/rakouské kuchyně? V duchu možná vidíme ty příbory ze školních jídelen z 80. let (pokud tedy nejsou plastové a neservíruje se v plastových miskách či na papírových táccích). Čekáme lehce odměřenou obsluhu, která nepřeruší hovor s místními štamgasty, ani když nám servíruje jídlo. Ve vzduchu v místnosti s nízkými stropy se mísí vůně česneku, papriky a majoránky s pečeným vepřovým a štiplavou vůní hořčice a křenu (ten bude ale za příplatek, stejně jako další porce chleba). A tu dršťkovou a koleno čekáme v poctivé a roky ustálené kvalitě. Slušný výkon od jedné zaprášené cedule s geniálně prostou dvouslovnou zkratkou, což?
Při volbě názvu odborného příspěvku se nám něco takového povede jen málokdy, jistě také proto, že předmět konzumace je diametrálně odlišný (snad mi autoři prominou, že jejich tvůrčí výkony tu přirovnávám k dršťkové). Podobně jako u té restaurace ovšem platí, že titulek je významnou součástí hry a neměli bychom jej podceňovat. Zejména u začínajících autorů často rozhoduje o jeho úspěšnosti (čtenosti). Tak jako cedule u cesty, může název čtenáře (hosta) hladového po informacích (jídle) přilákat, navnadit, odradit, ale také nudit nebo zklamat. Titulek prostě je důležitý.
Zvolit dobrý titulek je dovedností svého druhu; naštěstí není žádným uměním, z čehož plyne, že se dá naučit, či alespoň dobře okopírovat. Rozhodnutí o zdařilosti názvu je ale nakonec v rukou čtenáře, stejně jako potenciálního návštěvníka restaurace. Elektronické verze časopisů či pokladny restaurací ostatně umožňují tento úspěch i měřit: za jídlo platíme penězi a za článek (zejména) svým časem a pozorností.
Pokud bych měl uvést jen dva typické rysy, kterými se vyznačují názvy příspěvků v čes-kých právnických časopisech (zvláště ve srovnání s vyspělejším zahraničím), uvedl bych tyto: vágnost a skromnost.
Vágnost
Jednání naší redakční rady (a to i u jinak vynikajících příspěvků) často končí výzvou autorovi, aby svůj článek přejmenoval. Apel rady většinou doprovází konkrétní doporučení, či přímo návrh lepšího znění. Zvláštní kategorií titulků, na které je naše redakční rada obzvláště citlivá a důsledně je reklamuje, představují právě titulky vágní: tematicky neurčité a mlhavé názvy („Započtení pohledávek“), které by slušely spíše šestisetstránkové monografii než desetistránkovému článku.
Vrcholnou a dosud nepřekonanou ukázku tohoto žánru představuje příspěvek, který byl před dvaceti lety publikován v časopise Správní právo. Nazván byl „Nad jedním rozhodnutím“. Bohužel, redakční rada Správního práva neudržela nervy a ve výročním přehledu publikací tento úžasný název (informačně výživný asi jako návod k vysavači v čínštině) doplnila textem v závorce „zdánlivé manželství – poznámka redakce“, čímž celou zábavu tak trochu pokazila. Titulek tohoto druhu můžeme totiž při troše dobré vůle považovat za promyšlený produkt a dokonalou ukázku tzv. strategie vágnosti (asi jako kdyby na lístku restaurace byla položka „Jídlo teplé – 189 Kč“). Vzhledem k tomu, že článek „Nad jedním rozhodnutím“ vyšel v právnickém odborném časopise, vytušíme, že půjde o rozhodnutí nějakého soudu či správního orgánu, a nikoliv třeba o rozhodnutí majitele zahrady, že navečer poseká trávu. Ale to je tak vše, co z názvu zjistíme – a tato mlhavost atakuje naši fantazii podobně, jako by ji oslovil článek nazvaný třeba... „Článek“. Vágnost může paradoxně přitáhnout více čtenářů, než by přilákal jasnější titul – zvědavě čekáme, co za pokrm se z té páry pod pokličkou nakonec vynoří.
Vtipnou variací a zároveň ukázkou dokonalé strategické vágnosti s dovedně skrytou tematickou informací (a navíc doprovázenou nepřímým odkazem na klasický francouzský román), je proslulý Knappův článek „Devadesát devět“ (KNAPP, V. Devadesát devět. Právní praxe, 1994, roč. XLII, s. 570 a násl.) věnovaný nájemním smlouvám s dobou nájmu na devadesát devět let či jinou neúměrnou dobu. Vágnost tak může mít specifičtější a zábavnější podobu titulků obrazných, metaforických, založených na pořekadlech, příslovích, názvech filmů, knih či písní nebo na hře se slovy. Pozornost čtenáře obvykle přitáhne tam, kde jsou kombinovány alespoň s náznakem obsahu – což je případ uvedeného Knappova článku. V posledních letech jsou takové titulky častější, což po neslaných nemastných názvech začínajících slovy jako „K některým aktuálním otázkám...“ čtenáři určitě vítají.
Skromnost
V knize „Jak napsat odborný text“ (ČMEJRKOVÁ, Světla, František DANEŠ a Jindra SVĚTLÁ. Jak napsat odborný text. Praha: Leda, 1999) autoři na více místech (s. 28, 53, 101 a 196) uvádějí, že český styl vědeckých pojednání charakterizuje nižší stupeň formulační razance i přesvědčivosti: „Zjišťujeme vysokou frekvenci výrazů s funkcí oslabovat asertivnost tvrzení a omezovat jeho obecnou platnost, tj. s funkcí tzv. ‚hedging‘ (Myers, 1989). Těmito výrazy autor vědeckého pojednání např. předjímá výtky možného oponenta, připouští neúplnost, resp. předběžnost svého tvrzení, rezignuje na definitivnost svých závěrů a jejich obecné přijetí.“