Závist je žahavá emoce. Zmocní-li se nás její chapadla, trpíme. V zoufalé snaze uniknout palčivé bolesti, kterou v nás vyvolal výkon či štěstí jiného, někdy uhneme do destruktivní slepé uličky: rozhodneme se předmět naší závisti popřít či devalvovat. Upřeme hodnotu tomu, komu závidíme.
Závist je najednou pryč - anebo alespoň není tak intenzivní.
Nejenže tím přijdeme o hlavní poselství závisti, tj. o informaci, kde je náš nežitý potenciál, který zoufale toužíme naplnit. Úleva, kterou nám ponížení (domnělého) konkurenta a vyzyvatele přináší, je navíc falešná a nemá dlouhého trvání. Závist není jed podávaný po polévkových lžících kýmsi zvenčí, kdepak, tento utrejch si tvoříme sami ve své mysli. Hledáme-li řešení vnitřního problému na povrchu, je neúspěch zaručen.
Devalvace je mnohdy až absurdně průhledná - „No to víš, nesl se pro tu Nobelovku jako páv, nafoukanec jeden“. Pokud ale stále nechceme pochopit, že závist nevyvolal ten, komu závidíme, nýbrž my sami, nabídne nám naše ego možné vysvětlení: důvodem neúspěchu devalvace byla její průhlednost pro nás i okolí (K závisti se tak přidá ještě stud za ni a pekelná spirála špatně maskované bolesti se rozjíždí).
Naše ego se pak snaží najít skrytější způsoby, jak snížit hodnotu jiného – takové, které oblafnou nás samotné a přidají do naši slepé uličky další zatáčku z marné naděje.
Dlouho jsem hledal pojmenování pro jeden druh nepřímé devalvace, kterou snižujeme hodnotu ohrožujících výkonů. Našel jsem jej u Vereny Kast (Kast, V. Závist, žárlivost a jejich smysl, Portál 2016), která ji označuje za idealizaci vedlejší role.
Co je její podstatou?
Toho, kdo v nás vzbuzuje závist, nehodnotíme přímo. Zaměříme se nikoliv na člověka, kterému závidíme, ale na někoho z jeho okolí - a tuto osobu vyzvedneme. „Tím toho, kdo vzbudil naši závist, implicitně devalvujeme, a přitom nepadne jediné křivé slovo, výslovně k žádnému snižování hodnoty nedochází“, píše Verena Kast (str. 35).
Chválou jednoho současně fackujeme druhého: jak dobře to zná ten, kdo vyrůstal se sourozenci.
Malý příklad této podlosti (ve kterém jsem obětí, ale umím být samozřejmě i pachatel). Potkal jsem kdysi dávno v Brně na ulici spolužáka z fakulty. Když se ptal, co je u mě nového, pochlubil jsem se novou knížkou. A začalo to.
„Myslíš tu žiletku?“ - zamířil na dvousetstránkovou učebnici, kterou jsem vydal pár let předtím (toto ještě není idealizace vedlejší role, tohle je otevřená forma devalvace knihy na základě menšího počtu stran). „Nene, větší komentář k zákonu směnečnému a šekovému,“ odpověděl jsem. „A jo…komentář... no mně se hodně líbí ten šedý komentář od Zdeňka Kovaříka, tam je fakt všecko, co potřebuju“, rozplýval se bývalý kolega nad kvalitou konkurenčního komentáře (který opravdu je skvělý).
I já chtěl uniknout diskomfortu a nenapadlo mě nic lepšího, než se k té chvále přidat. Zbytek setkání, po kterém se nám nestýská, jsme tak vyplnili chvalozpěvy nad šedým beckovským komentářem. A chválili jsme ten komentář Zdeňka Kovaříka a chválili a chválili… a kdybychom se nerozešli, chválíme ho dodnes.
Obrázek André Santana AndreMS z Pixabay
Thank you for rating this article.