Odborné právnické články a knihy si dnes sotva představíme bez poznámek pod čarou. Ač jsou vysázené menším písmem a umístěné na periferii, mají poznámky nezanedbatelné důsledky[1]. Předně ovlivňují formální úpravu a styl publikace: umožňují „odbíhat“ do pasáží mimo zorné pole čtenáře, čímž odlehčují a zestručňují hlavní text. Pro vědeckou komunitu a její kulturu mají poznámky další význam: svědčí obvykle o renomé citovaných autorů, jsou důležité pro jejich akademický postup[2] a ovlivňují dialog mezi nimi.
V úvodu bude vhodné rozlišit, s jakými typy poznámek se v odborných textech setkáváme.
První skupinu tvoří poznámky zdrojové. Mohou být osobní – obsahují údaje o citovaném autorovi a jeho díle[3]. Mohou být i neosobní - typicky tehdy, když je zdrojový dokument anonymní (jde např. o důvodovou zprávu). Ty osobní ale převažují. Odborná právnická publicistika je interakční, a tedy intertextuální; humanitní a sociální vědy jsou založené na dialogu a polemice, a text je tak potřeba propojit s jinými publikacemi v oboru. Jinak (a nikoliv objevně) řečeno, málokdy narazíme na zcela originální a doposud neřešenou právní otázku; odkaz, doporučení, polemika, vymezení či diskuse s autory jsou tak nutnou součástí každého vědeckého textu.
Druhou skupinu představují poznámky věcné. Tento typ je asi nejzajímavější a také nejvíce sporný. Představuje věcný doplněk hlavního textu. Mnohdy jde o poznámky úplně banální – odkazují např. na určité ustanovení zákona. Jindy však rozvíjejí či korigují myšlenky z pasáží „nad čarou“. V příručkách odborného psaní se doporučuje redukovat tento typ věcných poznámek na úplné minimum. Čtenáře totiž odvádějí od výkladů v hlavním textu[4], škodí přehlednosti díla[5] a vedou ke vzniku autonomních paralelních textů[6].
Třetí skupinu bychom mohli označit za poznámky autorské a editorské. Jde o intratextové odkazy na jiné části díla („Více k tomu v kapitole 3“, „K nedostatkům k této argumentaci srov. kap. 2.1.1“) či reference na nějaký mimotextový aspekt – např. informace o autorovi, dedikace k určitému projektu či grantu nebo poděkování autora; zde v poznámce pod čarou č. 7[7].
Všechny tři typy se mohou prolínat a na jednom místě, tedy v jedné poznámce pod čarou, tak můžeme najít text, který zapadne do všech tří uvedených kategorií. Příkladem může být poznámka, v níž tvůrce vede věcnou polemiku s jiným autorem (osobní a věcné poznámky) a odkazuje přitom i na vlastní argumenty uvedené v jiné části díla (autorské poznámky).
Přitažlivé zahraniční vzory?
Poznámkový aparát českých právnických článků se svým rozsahem nezadržitelně přibližuje „objemům“, které známe např. u publikací v zahraničí (zejména v německy mluvících zemích).
Přemíra poznámek všech typů vede k odsudkům. V německé literatuře se někdy označují jako „rakovina právní vědy“, „citační hřbitovy“, „textový plevel“ či „přehlídka marnivosti“[8]. Není to tak úplně nezasloužené. Často tvoří poznámky pod čarou opticky i počtem znaků dominantní část textu (setkáme se s tím zejména u disertací). Krom poznámek zdrojových a autorských se totiž stále více prosazují rozsáhlejší poznámky věcné. Z hlavního textu se pak stává rozcestník, ukazatel, věšák, na kterém visí rozvíjející pasáže. Text jakoby kvetl do kořenů.
Narazíme na monografie, u nichž je problém umístit na stránku hlavní text, protože stále ještě neskončila poznámka přetékající z předchozí strany. Specialitou jsou odkazy koncentrované v jednom místě, např. „BGH tento koncept odmítnul 865, 866, 867, 868, 869“, což vypadá až parodicky. Čtenáři se neodbytně vnucuje podezření, že autoři vedou nevyhlášenou soutěž o to, kolik poznámek přilepených k jednomu slovu jim u editora ještě projde.
A některým milovníkům poznámek už chybí snad jen jedno: zavedení institutu poznámky k poznámce.
Nepřekvapí, že přístup k poznámkám pod čarou není jednoznačný. I jejich nadšení zastánci vnímají, že pro ně musí platit nějaké hranice (to se týká hlavně poznámek zdrojových a věcných).
Všímá si toho literární vědec D. Schwanitz: „Jaký je význam a účel poznámky pod čarou? […] otázka, která trápí každého studenta prvního ročníku, když se poprvé ponoří do onoho podsvětí krátkých textů, které představuje kanalizaci, jež každému důležitému velkému vědeckému (a k vědění vedoucímu) textu přináší oporu a dokumentaci a současně odplavuje odlišné doktrinální názory nekompetentních kolegů. Poznámky pod čarou představují obojí: zásobují výživou a jsou také jejím trávením, jsou hostinou i toaletou, banketem i vomitoriem (místem určeným ke zvracení). Stejně jako se moderní dům stává civilizovaným obydlím až díky elektrickému vedení, vodovodu, kanalizaci a odvozu odpadků, stává se text vědeckým až díky poznámkám pod čarou“ [9]. Ambivalentnost vyjádřená ironickou metaforou banket či vomitorium platí jistě i pro právní publikace.
Banket
Přínosy osobních zdrojových poznámek jsou bez debat. Nesou informaci o tom, co o dané věci napsal určitý autor, případně údaje o dalších relevantních pramenech. Autor se v poznámkovém aparátu vymezuje vůči jiným vědcům, polemizuje s nimi nebo u nich hledá podporu. Oceňuje a propaguje výkony jiných. Osobní zdrojové poznámky tak umožňují měřit úspěšnost citovaných autorů a jejich vliv v komunitě. Totéž platí pro soudní rozhodnutí a jejich přijetí odbornou veřejností[10].
Vidět své jméno v poznámce pod čarou (zvláště když není uvozeno slovy jako „zcela neobhajitelně…“ či „kuriózní závěr dovozuje…“ anebo „za správný nelze považovat názor…“) je takový vědecký lajk – generuje slušnou dávku dopaminu, podobně jako lajk u příspěvků na sociální síti.
Pro bujný poznámkový aparát (sestávající z personálních, ale i věcných poznámek) najdeme větší pochopení, jakmile si uvědomíme další jeho funkci, kterou z nedostatku lepšího nápadu označuji jako „modalizační“. Autor se často až v poznámce pod čarou pustí do polemiky s konkurencí anebo rozvede myšlenku z hlavního textu do nových či spornějších závěrů (neodvážně na místě, které není tak na očích).
V právu obvykle dodržujeme obezřetné standardy komunikace. Interakce s jinými autory, pokud je vůbec vedena osobně, je většinou – ve srovnání s jinými obory – až přespříliš zdvořilá. Umístění do „textového podpalubí“ představuje další možnost, jak ubrat na síle polemičnosti a rezolutnosti.
Opatrný autor nachází bezpečnější místo. Z viditelné bitvy se stává utajená šarvátka v místech, kde končí papír a začíná stůl. Ze stejného důvodu se „pod čáru“ umísťují výhrady, ohrazení a limitace závěrů podávaných v hlavním textu, aniž by autor ztrácel licenci na „já to říkal první“, pokud se z kacířské poznámky pod čarou časem stane většinově přijímané stanovisko.
V alibistické naději autora na částečnou neviditelnost se poznámky pod čarou stávají jakýmsi podvědomím a někdy dokonce (v jungiánském významu tohoto slova) Stínem textu. Čtenář, který vnímá poznámky stejně, začíná četbu právě od nich – neomylně jde po tom nejzajímavějším.
Vomitorium
Kritizovat poznámky je snadné. Záplavě citací (osobních zdrojových poznámek), jsou například vytýkány zbytečně kompetitivní podněty, které nemají s reálnou vědou a jejími objektivními výsledky mnoho společného.[11]
Citační popularita ještě neznamená kvalitu. Často zmiňovaný text může být naopak velmi kontroverzní a jeho reference mohou být kritické či zcela odmítavé. Pokud je zvykem uvádět i opačné náhledy na danou věc (v německé literatuře obvykle pod zkratkou a.M. – andere Meinung) amplifikuje se minoritní stanovisko, třebaže bylo většinovým míněním (h.M. – herrschende Meinung) již dávno zavrženo a toto zavržení potvrdila judikatura vyšších soudů.
Opulentní poznámkový aparát je kritizován tam, kde plní funkce zdobné a předvádivé, kdy se autor honosí omračujícím literárním zázemím. Podobně to funguje na online schůzkách v MS Teams, pokud se dotyčný posadí před bohatě zásobenou knihovnu a nerozostří pozadí.
Tyto funkce manýristické a ornamentální je však těžké odsoudit, neboť mají v sobě něco dětsky dojemného a polidšťujícího – autor prostě neodolal pokušení ukázat nám svoji knihovnu, nebo (v lepším případě) to, co z ní přečetl.
Motivace k osobním citacím může být také scientometrická. Snaha zvýšit citační index spřátelené kolegyni nebo kolegovi pak vede k podivným odkazům, u kterých je samoúčelnost poučenému čtenáři (ale bohužel nikoliv editorovi) zřejmá. Karikaturou takové citace může být odkaz ve stylu „K tomuto problému se zcela překvapivě nevyjádřil […] ve svém zásadním příspěvku věnovaném…“ (tuto citaci jsem si nevymyslel, vtípek kdysi dávno prošel do článku bez zásahu editora).
A někdy je prostě zvykem citovat určitou autoritu v oboru tak nějak „automaticky“, bez věcného opodstatnění. Nejde pak vlastně o citaci, ale o oborový meme.
U věcných poznámek je to více sporné. Jejich přemíra narušuje koherenci textu. Tvoří paralelní text, který se příliš vzdaluje tomu hlavnímu. Čtenář se pak musí vypořádat s tím, že má před sebou dva různé texty, které spolu neladí – jakoby každou pasáž napsala odlišná část autorovy osobnosti.
A nejde jen o formální aspekt, nestřídmé poznámky jsou vnějším znakem nekoncentrované argumentace. Kritizujeme-li tedy přemíru věcných poznámek pod čarou, často nemíříme na jejich počet, ale na roztříštěný a rozbíhavý způsob psaní. Tímto nedostatkem může trpět i text, který nemá ani jednu poznámku.
Pokud něco nepatří do hlavního textu, nepatří to většinou do textu vůbec. Na druhou stranu, není „podpalubí“, v jehož šeru se autor odvážil v rámci věcné poznámky pod čarou formulovat něco zcela nového a neprověřeného, nakonec to nejzajímavější?
Řešení?
Hranice mezi banketem a vomitoriem není ostrá, stejně jako není ostrá hranice mezi podnebními pásy; někde ale bude. V určité chvíli se poznámky prostě zvrhnou v balast, který ruší i své zapřisáhlé fanoušky. Namísto ozdobného kvítí jsou tu květy z(b)la.
Jak tedy určit správnou míru? Místo návodu, který by směřoval ke konkrétnímu výsledku, jen několik návrhů:
Za prvé: pokud je to možné, vyřaďme z díla vše, co nebylo napsáno s myšlenkou na čtenáře (toto zlaté pravidlo platí obecně – nejen pro poznámky pod čarou).
Za druhé: důvěřujme vlastnímu zážitku z textů, které nás iritovaly přebujelostí poznámek pod čarou. Které (osobní zdrojové) citace jen předvádějí sečtělost a rešeršní výkony autora a které mají upřímnou snahu informovat a inspirovat? Které (věcné) citace bylo možné přesunout do hlavního textu, či úplně vynechat?
Za třetí: někteří čtenáři poznámky nečtou a nikdy číst nebudou. Je to tak, rizikem textů v poznámkách je, že zůstanou nepovšimnuty. Část čtenářů od nich totiž čeká bibliografické informace o citovaných zdrojích nebo nepodstatné odbočky od hlavních informací: proč by je autor jinak umístil do periferního textu?
Za čtvrté: každou poznámku (zejména tu věcnou) je dobré psát s vědomím, že čtenář přichází o svůj head-up displej a odskoky do textů pod čáru narušují proud jeho čtení. S přímočarou naléhavostí tuto ztrátu vyjádřil anglický dramatik, skladatel a herec sir Noël Peirce Coward: „Čtení poznámek pod čarou je jako když uprostřed milování musíte jít dolů otevřít dveře.“
Vnímá-li někdo poznámky jako sir Coward, měl by se vystříhat čtení právnických odborných textů.
[1] Fenomén poznámek pod čarou neušel pozornosti vědců, a tak najdeme vědecké studie věnované tomuto jevu (samozřejmě opatřené hojným poznámkovým aparátem). Příkladem může být brilantní analýza GRAFTON, A. Die tragischen Ursprünge der deutschen Fußnote. Taschenbuch-Verlag, 1995 či GIERLE, M. Gesicherte Polemik. Historische Antropologie. 1998, č. 4, s. 267 a násl. DOI: https://doi.org/10.7788/ha.1996.4.2.267. K právní vědě srov. HÄBERLE, P. Blankenagel, Fußnoten als Instrument der Rechts-Wissenschaft. Rechtstheorie, 1988; SIEMS, M. M. Wie häufig werden Zeitschriften und Kommentare zum BGB in der Literatur zitiert? Zeitschrift für das gesamte Schuldrecht. 2008. V českém prostředí v populárnější formě např. BOBEK, M. Nepřečteš-li mě, nezahyneš, neocituješ-li mě, zahynu. Jiné právo [online]. Dostupné z: https://jinepravo.blogspot.com/2007/05/nepete-li-m-nezahyne-neocituje-li-m.html
[2] Směrnice děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity č. 10/2017, která stanoví požadavky a kritéria uplatňovaná v habilitačních řízeních a řízeních ke jmenování profesorem na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, u docentů/profesorů požaduje minimálně 50/150 citací jejich děl.
[3] Pomíjím přitom anglo-americký citační způsob (pro většinu závěrů u osobních zdrojových poznámek to ale bude nerozhodné).
[4] ŠANDEROVÁ, J., MILTOVÁ, A. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách: několik zásad pro začátečníky. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, s. 99, Studijní texty (Sociologické nakladatelství).
[5] ČMEJRKOVÁ, S., SVĚTLÁ, J., DANEŠ, F. Jak napsat odborný text. Praha: Leda, 1999, s. 224.
[6] KONRATH, Ch. SchreibGuide Jus. Juristisches Schreiben für Studium und Praxis. Vídeň: Manz Verlag, 2018, s. 89.
[7] Autor děkuje za inspiraci, podněty a připomínky Tomáši Sobkovi a Štěpánovi Janků.
[8] Srov. literaturu uvedenou in HAMANN, H. Die Fussnote, das unbekannte Wesen – Potential und Grenzen juristischen Zitationsanalyse. Rechtswissenschaft. 2014, č. 4, s. 501.
[9] SCHWANITZ, D. Wie Streithähne die zum Kampf mal kurz auf die Strasse gehen. Die Welt [online]. 24. 1. 1998. Dostupné z: http://www.welt.de/print-welt/article598108/Wie-Streithaeh-ne-die-zum-Kampf-mal-kurz-auf-die-Strasse-gehen.html. V originále „wissen-schaftlich“, což je slovní hříčka laborující s významem slov „wissen“ (vědět) a „schaffen“ (tvořit).
[10] Viz podrobná analýza HAMANN, H. Die Fussnote, das unbekannte Wesen – Potential und Grenzen juristischen Zitationsanalyse. Rechtswissenschat. 2014, č. 4. DOI: https://doi.org/10.5771/1868-8098-2014-4-501. Dostupné z: http://www.nomos-elibrary.de/10.5771/1868-8098-2014-4-501.pdf
[11] AYRES, I., VARS, F. E. Determinants of Citations to Articles in Elite Law Reviews. Yale Law School, Program for Studies in Law, Economics and Public Policy, Working Paper No. 234, April 1999, s. 19. DOI: https://doi.org/10.2139/ssrn.160310. Dostupné z: https://ssrn.com/abstract=160310
Příspěvek byl publikován jako editorial Časopisu pro právní vědu a praxi: KOTÁSEK, Josef. Editorial. Časopis pro právní vědu a praxi. [Online]. 2022, č. 1, s.5-6. Dostupné z https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/32970/28234
Obrázky od StockSnap a Peter H z Pixabay
Thank you for rating this article.